William Alighieri

William Alighieri

FC: Christopher Mason Brown

869 (33) let

190 cm 87kg

Víla servix – země

Povolání: Jezdec

Minulost

William si z dětství pamatuje jen otce. Matka mu, jako obyčejná civilka, byla upřena už jako nemluvněti.

Ismar, Willův otec, chtěl za každou cenu následníka, ale žádná z žen sličného lidu nebyla schopna donosit a porodit dítě a už vůbec ne chlapce. Zastával roli regenta Růžového dvora a měl spoustu nepřátel. Věděl, že může kdykoliv přijít o život. Své funkce často zneužíval a jediné, co ho zajímalo, bylo vlastní pohodlí a blahobyt. Nesnesl však představu, že by jejich rod vymřel po meči bez dědice, proto byl svou vlastní touhou po moci, nucen hledat matku svého syna mezi obyčejnými smrtelníky, kterými za normálních okolností pohrdal. Jakmile však žena počala a následně i porodila zdravé dítě správného pohlaví, zmizel i se synem zpět do Faerie, kde ho vychovával ve stejném duchu, v jakém do té doby žil on sám.

William nikdy netrpěl chudobou nebo nedostatky, ale Šedý zámek mu v dospívání začal být malý. Po sléze i zahrady a nakonec i blízké okolí zámku. Proto se ještě jako malý učil jezdit na koni a následně na něm procestoval skoro celý Šedý dvůr. Největším hendikepem mu však byla absence moci, kterou má vlastně každá víla. Věděl, že se narodil jako servix, tedy víla ovládající živly a jeho živlem měla být země. Ale jediné, co si byl kdy schopen podmanit, byla zrnka písku. Dokonce se mu jednou povedla i menší písečná bouře, ale jak rychle se objevila, stejně rychle i zmizela a jeho frustrace ze své vlastní neschopnosti ho doháněla k šílenství.

Aby se sám na sebe mohl podívat do zrcadla, začal se cvičit v boji. Díky jeho toulkám po dvoře, narazil na spoustu zkušených a schopných mužů, od kterých se mohl učit a jeho hlavní zbraní se stali dva obyčejné jednoruční meče, se kterými se uměl ohánět jako málokterý sličný muž v okolí. Ani to ovšem nevykompenzovalo jeho neschopnost ve vílí magii. Vlastní otec se za něho styděl a on měl na vždy žít v jeho stínu, jako nejmocnějšího muže Šedého dvora.

Vše se ovšem změnilo po smrti Ismara. William měl převzít roli regenta, ale ani k tomu nedostal příležitost, protože při jmenování do nové funkce si ho vyhlédla sama královna víl. Byla krásná, mocná a v té době i milá a jemu se zase otevřel nový svět. Svět plný nablýskaného nádobí, drahých koní i zbraní, načančaných plesů, ale také intrik, politiky a nenávisti.

Jejich šťastné manželství trvala skoro sto padesát let, kdy žil spokojeným životem, kdy nikomu nemusel dokazovat, jaké schopnosti má. Vládnout nechával svou ženu a sám se věnoval armádě, výcviku a jezdectví. Harmonické. Ovšem ne na dlouho. Královnina vláda se velice záhy začala podobat vládě jeho otce a on si začal všímat změny v celé společnosti. Večírky a plesy už nebyly uvolněné a plné rozjařených víl, ale ve všech rozích byla rozestavěna stráž a on musel neustále sledovat, jestli se k jeho ženě někdo neblíží se zbraní nebo nehodlá zaútočit jiným způsobem. Vytvořila kolem sebe auru intrik, úskoků a neustálého strachu. Veškeré jejich diskuse se začaly točit o kolo špatného vládnutí a po čase se z nich staly hádky. Někdy až takové, že William v afektu rozbil vše, co mu stálo v cestě. Začal být mrzutý a na zámku trávil jen málo času, ale pokaždé, když se vrátil, královna ho vítala s ironickým úšklebkem a urážkou na rtech. Z idylického manželství se stala noční můra, ale ani jeden z nich se nechtěl snížit k rozvodu. Ve světě víl na takové věci nahlíží úplně jinak než ve světě lidském a svazek, alespoň ten manželský u nich převyšuje všechny zákony. Možná proto se Aralyn – královna, rozhodla k činu, jenž měl ukončit Willův život a navždy ji tak zbavit břímě jeho nespokojenosti a věčných hádek.

Najala si nájemného vraha s cílem Williama odstranit do příštího novu. Dante mu ze začátku dělal společnost, jako vzdálený bratranec královny, kterého měl učit se zbraní. Vše byla ale jen zástěrka proto, aby se k němu dostal co nejblíže a v ten správný okamžik zasáhl. Možná to byl čas poslu strávený, možná společný hendikep, co Danteho donutilo otočit se proti vládkyni Faerie a Willův život ušetřit. Nikdy mu pravý důvod neřekl a on po něm ani nepátral. Získal přítele a přežil. To bylo jediné, co ho zajímalo.

Svého postu se však vzdal. Aralyn byla mrtvá a on zhnusený tím pozlátkem, pod kterým se skrývala hniloba. Chtěl být víc než jen neschopný manžel královny, chtěl vílí říši dokázat, že on sám se dokáže vypracovat k obdivu sličného lidu, proto se i s Dantem, teď už věrným společníkem, uklidil na spoustu let do ústraní. Alespoň do chvíle, než oba muži potkali Rainera. Ohromného muže, jehož úděl byl stejný jako jejich. Neuměl ovládat živel, který mu byl předurčen, ale i tak zasvětil život nerostům. Konkrétně jednomu.

Asper byl nevyužívaný šedý nerost, podobný pyritu, se kterým byl velmi často zaměňován a také opomíjen. Dokázal z něho vyrobit zbraně, které se v rukou bojovníka měnily a přizpůsobovaly jeho potřebám. Nebylo třeba vybízet je ke zkoušce. Oba muži okamžitě po příležitosti skočili jako hladoví psi po kosti. Nejdřív se nedělo nic. Nic, co by nasvědčovalo, že by i oni mohli být vyvolení s asperem pracovat. Jednou však Danteho trpělivost dosáhla kýženého cíle a dýka, vyrobená Rainere, se v jeho ruce změnila v dlouhý lesklý meč. William následoval jeho rad a za nedlouho i on byl schopný nechat nerost ve svých rukách ožít.

A tak vznikli Jezdci. Dnes již známí po celé Faerii. Jejich sláva neznala mezí a sahala až daleko za ni. Jako mýtické postavy jsou známí i na Zemi a v Divine. Vybudovali si vlastní jméno a dokonce i respekt. Nikdo ze sličného lidu nic nenamítal, když se rozhodli být samostatnou jednotkou nepodléhající nikomu a ničemu, protože se ne jednou zasloužili o přežití vílího pokolení jako všemi obdivovaní hrdinové. A tak cestují mezi dvory a sjednávají pořádek, když je jich potřeba.

Divine je další z jejich zastávek, protože jen tam lze těžit nerost, díky němuž mohou využívat svůj dar, který jim byl tak dlouho upírán.

Potřebovali ale více mužů. Jen tři by toho mnohé nespasili, a tak začali objíždět zemi víl a vybírat z mužů jen ty schopné ovládnout nerost. Tak se k nim přidal Oscar, klidný a vyrovnaný bojovník, díky němuž hodně často jejich oddíl vyvázl bez zbytečné rvačky. Po sléze i nejmladší z nich, a také nejmilovanější, hlavně ženským pokolením. Dohromady jich po nebi putuje deset a mají za sebou skoro čtyři sta společných let, díky nimž se navzájem znají jako své boty.

Charakteristika

William Victor Jason Alighieri je vysoký, štíhlí muž, jehož rysy nezapřou původ ve sličném lidu. Kde kdo by řekl, že je krásný, ale on sám se tímto faktem nezabývá. Jedinou vadou na kráse mu může být jizva přes levé obočí, která je jasně viditelná hned na první pohled. Nicméně dle mnohých dívek to ještě více podtrhuje mužnost zakládajícího člena Jezdců.

Světlé vlasy a temně zelené oči jsou dalšími neodmyslitelnými znaky generála, jak mu jeho družina začala říkat po mnohých bitvách. Nejvýraznějším rysem ovšem je jeho povaha. Vzhledem by mezi své muže zapadl a ničím by nevyčníval, ale jeho cholerický a nevyzpytatelný charakter je tím, co ho dělá jiného a dělí ho od všech ostatních. I když ho jeho muži znají dobře, nikdy si nemohou být jistí jak zareaguje na danou situaci, ale pro jistotu všichni počítají s tím nejhorším. Will pro ránu daleko nejde, a tak skoro veškeré spory řeší pěstmi nebo tresty, které jsou tvrdé i v případě jeho přátel. Před ničím se nezastaví, nic mu není dost dobré a nikdy se nepodřizuje, ani kdyby mu mělo jít o život. Je pyšný na to kým je a možná někdy až moc. Proto také Jezdce postavil mimo zákony Faerie, a díky jejich činům proti tomu nikdo nebrojí. Ale jak dlouho bude trvat, než si William a jeho družina svým povýšeným chováním nadělá tolik nepřátel, aby se spojili a proti Jezdcům vystoupili?

Jednou z jeho pozitivních vlastností je zarputilé mlčení, pokud jde o tajemství jeho přátel. Sám jich má nespočet a je jen málo vyvolených, kteří o nich vědí a pokud by se dostaly na povrch, asi by se jejich čest a sláva rozpadla na prach. Proto i on drží pod pokličkou vše, co se v jejich uzavřeném kruhu stane, ač o svých druzích ví i věci, které se příčí zákonům. Těm lidským, ale i těm politickým. Nikdy nikoho nesoudí předem a svůj verdikt dobře rozmýšlí, ale ne vždy tomu tak bylo a občas se ještě dozvuky jeho prchlivé a panovačné povahy prolínají do dnešních dní.

Je to víla. Nemůže lhát, ale pokud nechce na otázku odpovídat, tak prostě neodpoví a raději z místnosti odejde. Dokáže být nelítostný a krutý, ale temné výčitky ho poté hodně dlouho doprovází na dalekých cestách mezi dvory, a to je potom lepší se mu vyhýbat. Jednou věcí si ale můžete být jisti, pokud se dostanete ke generálovi blízko, položí za vás život aniž by mrkl oknem a stejně tak, když se mu zošklivíte, nebude váhat a prohodí vás prvním oknem, které potká, zatím co vás nemilosrdně vláčí dlouhou chodbou.