Stella DellaWalle

Stella DellaWalle

Upír

1. 5. 840 - 1181 (19)

Faceclaim: Skyler Samuels

Výška / Váha: 165 cm / 57 kg

Charakter

Stellu život naučil hrát ve svém představení prim. Jednou převzala otěže všech rozhodnutí, ať už byly snadná, složitá nebo životně důležitá. Funguje jako samostatná jednotka a nikoho dalšího ke své spokojenosti dosud nepotřebovala. Rodinu ztratila jako dítě a žádnou jinou nikdy neobjevila. Obecně je nedůvěřivá a myslí si, že co si neudělá sama, nikdo jiný za ni lépe neudělá. Je důsledná a pečlivá, přílišný perfekcionista do posledního detailu. Ale to vlastně pouze proto, že jí to baví. Nepotřebuje mít kontrolu nad každou drobností.

Dává si pozor pouze na to, jak pak vypadá finální produkt a jaké to právě na ni vrhá světlo. I přes drobnou postavu a vzezření andílka má Stella velmi silný hlas, kterým si prostě svého dobude. Když ne jím, tak schopnostmi, které jí dlouhý věk a upíří krev nadělily. Trpělivost se jí vyplatila. Snad ani v budoucnu to tak bude. Pokud už se objeví něco, co pro ni skutečně něco znamená, a že toho není mnoho, je jako zahryznutý rotvajler, nepustí se. Nemá ve zvyku se vzdávat.

Stelle vždy vyhovuje spíše tichá domácnost. Nemá potřebu utíkat za chaosem a rozruchem velkého města, barů a zábavy. Raději zůstane doma, hodí si nohy nahoru a otevře láhev bourbonu. Ujíždí na starých lp deskách a sitkomech, které už by dnes nikdo nepochopil. Občas jako by uvízla v druhé polovině dvacátého století a už se jí nechtělo se posouvat dál. Život v ústraní v ní však vypěstoval sobeckou povahu, i když taková dříve nebývala. Jen jedno stále přetrvává. Upírka poznala, jaké to je být násilně proměněna proti své vůli. Má potřebu chránit ty, jejichž lidskost by snad měla být v ohrožení. Má ráda svůj klid. Pro to jediné by vraždila, pro svůj vlastní život. Obecně se smrti nevinných vyhýbá obloukem. Začalo to jako obyčejná lidskost, pokračovalo jako způsob, jak se vyhnout přímé konfrontaci s klanem, který by se o to mohl začít společně s lovci zajímat. Vždycky byla opatrná a zakládala si na tom, že k sobě žádného civila nesmí připoutat, protože to by zásadně znamenalo obrovský problém. Stella má zlatou trpělivost, jejíž práh se jen tak překročit nedá. Dlouho pracovala, dlouho čekala na odezvu. Na svou zlatou rybku by na břehu jezera byla schopná čekat roky a nehnula by ani brvou. Ovšem aby takovou trpělivost měla vůči člověku, to už by si jí opravdu musel zasloužit. Co nestrpí je lidská hloupost.

Minulost

Stella se narodila roku 840 do bohaté rodiny rodu DellaWalle, jež obchodovala s vlastnoručně pěstovanými plodinami, jako třetí dítě a jediná dcera milujících rodičů. Byla o osm let mladší než prostřední z bratrů, Mikko. Jak na druhorozeném Mikkovi, tak na nejstarším Elliotovi visela celé dny. Byli pro ni naprosto vším, vynucovala si jejich pozornost i ve chvílích, kdy se to hodilo třeba i nejméně. Přesto ji oba milovali, stala se jejich princeznou a ona tu pozici přijala hodně rychle za svou. Jako by se svět obou bratří měl točit jedině kolem ní. O samotě je nechávala vlastně jen tehdy, kdy jí to nařídil, nebo ji o to požádal, Elliot. Snad pro to, že nabývala dojmu, že s ní nejstarší ze sourozenců tráví nejvíce času nebo protože podvědomě tušila pravou povahu Mikka, stál o nepatrný krůček výš. Elliot ale mezi sourozenci rozdíly nedělal, oba miloval nade vše a také jim to dával všemožně najevo. Když byla malá, ze všeho nejraději nosila bratrům malé dárečky, i kdyby to byla jen panenka vyrobená z větví s šaty z lístků. Vlastně si vždycky myslela, že jim tím oběma dělá neskutečnou radost, jejich úsměvy pro ni byly tou největší odměnou.

Vše šlo naprosto perfektně, dokud Elliot nenarukoval. Stelle sice jasně vysvětlili, proč ji opouští, ale i přes to, když ji v noci budily noční děsy, volala svého nejstaršího bratra. Ale přeci nebylo pro smutek místo dlouho. Viděla, že Mikkovi jejich bratr chybí stejně jako jí samotné. O to víc času se snažila trávit v jeho přítomnosti a rozveselovat ho v horších časech. Ani když jí vyčítal, že Elliot narukoval kvůli ní, nezastavilo ji to, naopak o to víc se snažila. Tehdy ještě netušila, že ji právě tohle bude stát život. Vyběhla za ním na místo, kam se chodí i zašívat. Dodnes si ten den pamatuje naprosto jasně. Slunce na obloze zářilo jako už dlouho, její nálada byla naprosto skvělá a chtěla ji trochu zvednout i bratrovi. Vískala a křičela na něj už z dálky. Netušila, že rýpe do vosího hnízda. Nikdy vlastně nepřišla na to, co udělala špatně. Pamatuje si, jak najednou letěla vzduchem a už při některé z prvních ran ztratila vědomí. Jen ta rychle se šířící bolest a pak věčný klid… Tady měl skončit příběh Stelly Dellawalle, ale neskončil. Byla vlastně pořád ještě dítě, když stanula na břehu jezera Znovuzrození. Otevřel se jí úplně nový svět, ale žádného z bratrů si s sebou vzít nemohla. Nefilim ji dostali do sirotčince, aby nebloudila ulicemi sama. První roky byly těmi nejhoršími, které pamatuje. Byla na svůj věk malá a chyběla jí podpora velkých bratrů. Spíš se sotva protloukala, než že by skutečně žila. Její optimistický pohled na svět se hodně rychle vytrácel. Nezůstalo jí nakonec vůbec nic až na malý zlatý medailonek s ručně malovanými portréty Mikka a Elliota, který jí darovala matka. Přede všemi ho musela schovávat, aby o něj nepřišla. Bylo to její malé jmění a celý její svět. V patnácti začala ze sirotčince pravidelně utíkat. Měla za to, že je dost stará na to, aby si poradila sama. Její rozhodnost byla sice obdivuhodná, ale zároveň pošetilá. Byla mladá a krásná, nakonec nebylo těžké propadnout jejím krásným očím a líbeznému hlasu. Tehdejší vůdce nejvyššího divinského klanu, Anders, zatoužil postavit ji po svém bokuu, byla by dokonalou ozdobou, která by dovedla jeho vládu nad upíry k dokonalosti. Při Stellině posledním útěku ji nechal sebrat na ulici a dostat až k sobě na hrad. V době, kdy se ženy, obzvláště takhle mladá, nikdo na nic neptá, neměla Stella ani na výběr. Anders ji proměnil v upírku a držel v hradu, aby ovládla nejprve svůj hlad, než ji veřejně postaví vedle sebe. Na to měl jako starý a mocný upír času dost. Stella ho nenáviděla, sebral jí úplně všechno. Ani ne několik let na to ale nefilim vedli na hrad útok pro nezvladatelnost upíří rasy, která si dělala, co se jí jen zachtělo. Anders byl spolu se svými nejvěrnějšími zavražděn a Stella ve všem tom zmatku zmizela neznámo kam. Dlouhá dvě staletí o ní nikdo neslyšel. Hledala si práci, snažila se nějak přežít. Budovala prakticky od nuly, žádná pověst, žádné zkušenosti. Anders jí byl dobrým učitelem v jediné věci, dokázala se naučit krotit neuhasitelnou žízeň ve své duši. Dlouho nemohla najít nic, v čem by se dokázala uplatnit. Nakonec se přeci jen vrátila ke svým počátkům. Stáhla se stranou a začala pracovat, tvrdě dřít, aby vybudovala to, co měli její rodiče na Zemi. Za nimi už se vrátit nemůže, ale třeba dokáže nový domov objevit tady. Skládala vzpomínky z dětství, střípek ke střípku, aby za několik let za městem vyrostl jako z ničeho krásný velký bílý dům, za kterým se nacházelo několik polí a velká pastvina pro dobytek. Smířit se a sžít se s možností obstarávat vše jen po soumraku, s tím problémem bojovala dlouhou řádku let. Kolikrát se sny rozpadaly, ale nezbývalo, než se znovu zvednout z bahna. Do Divine zavítala zřídka, od klanu se naprosto odřízla. Dokud není dost silná na to, aby se mohla rovnat těm nejmocnějším z nich, nepřiblíží se k nim. To, jak se k němu dostala a co za krvežíznivé monstrum se z ní stalo, už se znovu nikdy nesmělo stát. Tak si to alespoň myslela, ale přece se jí minulost objevila přede dveřmi a sen o dokonalém životě rozdrtila v prach. Je na čase vrátit se do víru Divine…