Faith Persephone Zilioli

𝑭𝒂𝒊𝒕𝒉 𝑷𝒆𝒓𝒔𝒆𝒑𝒉𝒐𝒏𝒆 𝒁𝒊𝒍𝒊𝒐𝒍𝒊

Rasa: Nefilim

Věk: 22

Faceclaim: Naomi Scott

Výška: 172cm

Váha: 67 Kg

𝐂𝐡𝐚𝐫𝐚𝐤𝐭𝐞𝐫:

I přes ne zrovna idylickou minulost se Faith ráda a často směje. Je téměř nemožné ji zahlédnout s jiným, než milým obličejem a bez alespoň lehkého úsměvu, ale když je potřeba, dokáže nasadit chladný a nečitelný výraz. Dříve nedokázala svůj úsměv skrývat vůbec, ale tvrdý výcvik, který je už pár let součástí jejího života, se podepsal na její fyzické i psychické zdatnosti. Pomohl jí objevit, kdo ve skutečnosti je, a naučil ji se ovládat. Samozřejmě ji i změnil, hlavně její myšlení. Stále však nechápe lovce, kteří mají na tváři chladný a odměřený výraz neustále a nikdy se neusmějí. Nechápala tu rozdílnost, ale připisovala to tomu, že ona se stala lovcem přes Pohár smrti, jelikož byla původem civil se Zrakem, přičemž oni se už lovci narodili, měli to prostě v krvi a výcvik od raného věku tomu ještě přidal. Rozdíly mezi nefilim již narození s andělskou krví a ní samotnou viděla jasně, nejen v chování, ale i ve schopnostech a vědomostech, které se snažila poslední roky dohnat. Snažila se být jako oni, silnější, znalejší, lepší. Zcela běžně ji můžete najít zabořenou v odborných knihách, když se snaží dohnat promarněná léta, kdy se mohla učit o démonech a všem věcem, co se týkají podsvěta. Když nemá prostor číst si, pouští si do uší alespoň audioknihy, i když mnohdy se jí nedaří najít audioknihy odborné. Se sluchátky, které se jí houpou na krku, ji také můžete zahlédnout velice často, jelikož si libuje v mnoha stylech hudby, která je neodmyslitelnou součástí jejího života. Má i svou vlastní kytaru, na kterou umí hrát už pěknou řádku let, ale posledních pár roků ji už moc nepoužívá, za prvé, protože pozbyla volného času, a za druhé, protože v ní zvuk kytary vyvolává nepříjemné pocity, neboť na ni hrává vždy, když je smutná. Naštěstí ji smutek neobklopil už dlouho, byla šťastná a nadšená z toho, kým se stala, takže se kytara stala jen jejím obrovským talismanem, jež byl vždy vystaven v jejím pokoji, ať jela kamkoliv. Libuje si v pohodlném oblečení a je jí jedno, jak v soukromí vypadá, proto se často obléká tak, že by na ni mohla být zavolána módní policie, která by ji odvedla do blázince, ale jakmile má opustit svůj pokoj a jít mezi lidi, na svůj zevnějšek dbá. Pokud by si však měla vybrat mezi nádhernými šaty se střevíci na podpatku a černým kapsáčům a koženými botami, jednoznačně by zvolila druhou možnost, vždy jí šlo hlavně o praktičnost, ale snažila se to tak nějak rozumně vyvažovat. Přeci jen, kdo by šel na společenskou událost v pracovních kalhotách? Ačkoliv se může dle svého zevnějšku zdát výstřední a nerozumná, velmi dbá na psaná a nepsaná pravidla a vyčítá si, když je poruší, snaží se být takový lovec, jaký má podle ní být. Nestranný, čestný a odvážný, nikoliv předpojatý vůči podsvěťanům a s tváří, která se nikdy neusměje. Občas má problémy s poslušností, protože někdy se vzpírá rozkazům, ale jen těm, které se jí zdají nespravedlivé. Vždy věřila v presumpci neviny. Věří v rovnost všech a nesnáší, když je někomu nadržováno, i kdyby jí samotné. Přijde jí to až nečestné a nebojí se proti tomu ozvat, a již brzy každému dojde, že si stojí za svými názory velmi tvrdohlavě, možná až moc. Je to dívka, která si je v mnoha věcech nejistá a svou nejistotu skrývá za drcením démonologie a vší odborné literatuře, o jejíž informace se následně opírá a velmi pevně se jich drží. Každý jedinec z řad Nefilim je pro ni příležitost k učení, chce mezi ně zapadnout, proto se snaží neustále učit jejich zvyklostem, i když jich již mnoho zná, a jejich vzorcům chování, ačkoliv se občas nechová jako běžný lovec. Říká, co si myslí, a někdy ne zrovna vybíravým způsobem. Za tu krátkou dobu, co má tu čest být Lovcem, poznala spousty lovců, a ti ji tak trochu změnili k obrazu svému. I když dokáže být empatická, tuto schopnost nepoužila tak dlouho, že zapomněla, že jí vůbec oplývá. Když vidí někde problém, dokáže na něj upozornit dost nepříjemným způsobem a nikdy se za to neomluví. Ach ano, neomlouvat se, další věc, co jí bylo vtloukáno při výcviku tak dlouho, dokud to nepřijala. Dříve jí to přišlo až moc neslušné, ale nyní, s tou vší hrdostí, kterou si uchovává, se neomluví v žádném případě, ať způsobí komukoliv cokoliv. Snaží se nedávat najevo své slabiny a emoce, které na ně poukazují, nikdy neukazuje strach ani slzy. Nikdy se nevzdává, i kdyby měla zemřít. Je až zvláštní, jak se změnila od doby, kdy přestala být pouhým civilem. Jako civil by obětovala celý svět pro jednoho člověka, ale co je lovcem, bez váhání by obětovala jednoho člověka pro celý svět, ať by jí byl jakkoliv drahý. Je až pozoruhodné, co se skrývá v mysli na první pohled tak milé dívky, ale ona to vidí, všímá si všech změn, které jí tvrdý trénink připsal. Chce vědět všechno, chce být totiž co nejlépe připravena na všechny možné situace, takže ať vám položí sebehloupější otázku, chce na ni znát odpověď. Co však získala na vědomostech, ztratila na síle. Hlavu má jako encyklopedii a dokáže vám odříkat většinu informací v knihách tak, jak byly napsány, doslovně. Nejen, že si tím rozšířila slovník, ale získala nějakou tu vyzrálost nad démony a nabrala na intelektu. Je velmi emočně stabilní, vždy měla silného ducha a jen tak se jí něco nedotklo, ale zato má mnoho nedostatků ve svých technikách boje. Nemá ani tak sílu nebo rychlost, ale zato vytrvalost a obratnost. Ale k čemu jí je vytrvalost v boji, když má samé mezery? K čemu jí bude znání všech frekvencí senzoru a techniky k usmrcení jistých druhů démonů nazpaměť, když to nedokáže uskutečnit? Správně, k ničemu. Její nedostatky, kterých si je dobře vědoma, ji nutí k touze po tréninzích. Má načtené nejrůznější techniky boje, ale žádná pro ni není ta nejvhodnější. Už mluvila s mnoha mistry v boji z mnoha institutů, ale ti jí pomohli akorát tak s výběrem vhodné zbraně, kratšího ōdachi. Japonský meč ōdachi je velmi dlouhá zbraň, ale ze všech zbraní na blízko, které Faith vyzkoušela, se jí manipulovalo nejlépe právě s mečem o celkové délce půl druhého metru, proto "krátký ōdachi", neboť je zbraň mnohdy mnohem delší. Zkoušela všechny různé zbraně, na blízko i na dálku, ale s každou to byla oproti umění s ōdachi katastrofa. I když tato zbraň není lehká, snadno skladná ani lehká, Faith se zalíbila její mohutnost a síla. Nikdy by svou zbraň nevyměnila, protože alespoň s ní to uměla dostatečně na to, aby byla povážována za průměrného lovce. Jakoby tato zbraň byla dělaná právě pro ni, bojuje se jí s ní dobře a dokáže ji ovládat rozhodně lépe než lovec, který drží ōdachi poprvé v ruce, ale stále ne dost dobře na to, aby mohla být považována za nějak výjimečnou. Miluje ostrost svého meče s dvojitou čepelí a to, jak se s ním mistři pohybují, vypadá to jako tanec, při kterém jakoby byl meč pouze pomůcka nebo pouhý doplněk, než součást vašeho těla. S ostatními zbraněmi jí to nejde ani z poloviny tak dobře, jako s ōdachi, výjimkou je samozřejmě andělské ostří, ale v tom si moc nelibuje, nerada si pouští protivníka k tělu, a dýky, ty používá jenom, když nemá na výběr, například pro nedostatek místa pro svůj meč.

𝐌𝐢𝐧𝐮𝐥𝐨𝐬𝐭:

Faith se narodila v Brooklynu v New Yorku, dvěma civilům jako jediná z rodiny se Zrakem. Už jako malá vídala zvláštní stvoření všude ve svém okolí, a nikdo nechápal proč. Rodiče si mysleli, že je šílená, když za nimi každý večer chodila s tím, že má v šatníku strašidlo, která však viděla jen ona. Prošla si nespočtem vyšetření u doktorů, neurologů i psychologů a bůhví kde ještě, nikdo to však nedokázal vysvětlit, ale když už snad někdo z doktorů pochopil, nesměl to jejím rodičům říct, ani ji samotnou nesměl ubezpečit o tom, že není šílená. Rodiče nevěděli co s ní, nechtěli mít doma dceru, která to nemá v hlavě v pořádku, všichni na ně díky tomu nahlíželi z patra. Jejich dcera byla blázen, určitě jsou jimi i její rodiče. Sousedé se jim vyhýbali a neměli žádné přátele. Tento nápor nevydrželi dlouho, takže když Faith dosáhla devátého roku života, rodiče se jí zřekli, a ona skončila v dětském domově a rodiče se odstěhovali pryč ze států. Faith nezapadala mezi dětmi v domově, byla šikanována za svou zvláštnost, i vychovatelky se po ní celých devět let vozily, všichni, až na majitelku celého domova. Ta jediná ji podporovala a snažila se ji přesvědčovat o tom, že není šílená. Dívenka, která skutečně začínala věřit, že je blázen, však jejímu přesvědčování nevěřila, a když jí vychovatelka řekla, že ty příšerky vidí také, Faith měla za blázna i ji, ale byla to její jediná kamarádka. Léta ubíhaly a vztah Faith a ostatních dětí v domově šel od desíti k pěti, ale i tak dívce nikdy nespadl úsměv z tváře, mohla být ráda, že má střechu nad hlavou. Když však dovršila věku osmnácti let, musela domov opustit, bez práce, školy a peněz. Jak jinak to také mohlo skončit, než pobytem na ulici. K jejímu štěstí tam však přečkala jen pár nocí, a žena z domova, která ji měla tolik ráda, se jí ujala a ubytovala ji ve svém domě, kde jí dočasně uvolnila jeden pokoj. Faith však od té doby začínala mít noční můry a mnoho nocí probdila. Sehnala si práci, a tak začala většinu času trávit tam, i když dělala jen rozvoz jídel. Jeden večer, když se vracela z práce do domu, uviděla už z ulice, že jsou rozbitá okna, otevřené dveře a plot zničený. V celém domě se svítilo a ozývaly se odtamtud rány a křik. Faith v tu ráno oblil pot a krev jakoby se jí změnila v čirý adrenalin. Ani neváhala a ve strachu o svou jedinou přítelkyni se rozběhla dovnitř. Uvnitř byla absolutní spoušť, byly díry ve zdech, rozbité skříně, lustry, vyražené dveře. Začala volat jméno starší dámy, která ji u sebe ubytovala, ale odpovědí jí byl jen křik z prvního patra, a to se okamžitě rozběhla do schodů. Jakmile nahlédla do podlouhlé chodby, nohy jí přimrzly k zemi, chodba byla plná démonů, od iblisů po rauma, který se skláněl nad bezmocnou a zakrvácenou stařenkou. Jakmile to Faith spatřila, vrhla se na onu stvůru s malým kapesním nožíkem, který nosila všude s sebou, ale než se stihla nadát, démon ji chytil svým dlouhým chapadlem a několikrát s ní praštil o zeď a dívce najednou došla všechna síla na další boj. Nestihla mu způsobit jediné zranění, a už začala omdlévat a připravovala se na smrt. Démon se již napřahoval, aby ukončil jejich ubohé životy, když v tom se z přízemí začaly ozývat skřeky dalších démonů, kteří se v domě nacházeli, a po chvíli do patra dorazilo několik mužů i žen s zářivými zbraněmi a v plné zbroji. Pobili démony a raumovi sťali hlavu, Faith byla v bezpečí, avšak stařenka již nepřežila. Tak se Faith seznámila s Nefilim, kteří ji namísto vymazání paměti podrobili spoustě testů náročných fyzicky i psychicky a dívka mnohdy nemohla usnout bolestí a křičela ze spaní. Ale ona o to všechno stála, když jí bylo vysvětleno, co může získat a čím může být, že může být něčím víc, než je teď. Měla motivaci a odhodlání to všechno vydržet, a když splňovala všechna kritéria a podmínky, dostala napít z Poháru smrti, a tím teprve započalo peklo. Tvrdý trénink, který jí byl poskytnut, byl plný bolesti, ale vydržela to, zvolila si tuto cestu dobrovolně a z vlastní vůle, neměla co ztratit. Co se týče vědomostí brzy se vyrovnala lovcům s andělskou krví již narozeným, ale v boji místy pokulhávala. Po dvou letech tréninku, když se naučila alespoň základy a naučila se bojovat dostatečně dobře na to, aby se dokázala obstojně ubránit, začala cestovat po institutech v různých částích světa. Chtěla vědět, jaké jsou tam tradice, jak se různí a případně se něco naučit nejen o tradicích, ale i se technikách boje. Chtěla být v boji se svým mečem nejlepší. Při svém pobytu ve Francii, kde byla zatím jen několik dní, si všimla několik plně ozbrojených lovců, kteří mířili pryč. Její zvědavost jí nedala a musela se zeptat, kam lovci míří. Tak se dozvěděla o Divine, přišlo jí to jako zajímavé místo, kde se dají získat nové zkušenosti. Netrvalo dlouho, sbalila si svých pět švestek, a zamířila právě tam.