Maxine O'Blaese

Jméno: Deanna Maxine Bibien Amariah O'Blaese

Vílí jméno: Amaltheia Laurelai Waniara

Zkráceniny: Max, Anna, Mal

Rasa: Víla - Ferox

Dvůr: Růžový dvůr

Spřízněné zvíře: Liška - Korsak

Datum narození: 6. 4. 1996

Věk: 26 let

Výška: 170 cm

Váha: 52 kg

Povolání: Veterinářka

Umístění ordinace: U Náměstí Všemohoucího

Faceclaim: Virginia Gardner

Charakter: O Max se často říká, že má pronikavý pohled, byť její oči nejsou ledově modré, ale spíše připomínají bouřkové mraky. Dokonce jí bylo řečeno, že se do jejích očí špatně dívá, protože vypadají, jakoby věděly něco, co dotyčný ne. To je vlastně docela dobře možné, vzhledem k tomu, že jako víla, je velmi vzdělaná nejen co se týče férských dějin, ale také ohledně ras - a to i z vlastních zkušeností, dějin země, dokonce Divine a také samozřejmě své specializace - zvířat. Divoké, užitkové, domácí, na tom nesešlo. Zvířata to bylo a je její, s těmi si rozumí a umí jim pomoci a u mnohých z práce a života ve Faerii také číst řeč těla. Nebo stačí prakticky i to, že vůbec ví o existenci podsvěta, o zapeklitých cestičkách ve Faerii i v Divinském lese. Takže ve výsledku někdy právě její oči prozradí, že není jen průměrně inteligentní a vzdělaná členka řad civilů, kteří o ničem nemají ponětí. Ale není na ní jen toto, to gro, které je tolik typické pro dnešní civilizaci - tedy gramotnost, všeobecný i kariérní přehled, kdy se stále sebezdokonaluje a učí novým věcem a tomu, jak fungují technologie tím, jak plyne čas. Max nedělají ani její špičaté uši zařazující ji mezi víly, jizvy na horní polovině paží, bocích, vnější strany stehen, na zádech - z toho jak ji Aeden trestal za nedokonalost - nebo jedna bledá a zaměnitelná se šmouhou táhnoucí se přes levou líci, což prozrazuje, že život strávila na Růžovém dvoře a ani její schopnosti. Ty čítají spíše základní iluze - zakrytí uší, případných popálenin od železa a jiných menších ranek - dále čtení myšlenek - ostatně také ovládané jen na základní úrovni, kdy je zvládne přečíst jen do určité vzdálenosti a jen bytostem, co si vlastní myšlenky nesvedou chránit, což ona zvládne - a nakonec asi nejlépe ovládanou proměnu. A ani její nucená vílí neschopnost lhát, či občasná vílí škodolibost, občas až lehká zlomyslnost a zrádnost, tedy zahrávání si s osudy lidí, občas i jiných bytostí, pokud jsou dostatečně naivní. Ne jsou to přesně ty detaily, které každého dělají tím, kým je. Max například nikdy neuvidíte pít kávu, protože pije jen zelené nebo bylinkové čaje. A stejně tak ji neuvidíte nikdy dobrovolně s pivem, whiskey a jiným alkoholem, který nelahodí jejím chuťovým pohárkům tak, jako víno, pálenky a nebo stříbrná tequila. Z logiky věci v její těsné blízkosti ani neuvidíte nic železného a nepotkáte ji moc často ani v lunaparku, kde mnoho atrakcí je právě z železných konstrukcí, což ji vyčerpává. To však neznamená, že nenosí zbraň, kterou je menší vystřelovací nožík ze stříbra.

Je i malá pravděpodobnost, že byste ji viděli s nějakým složitým účesem, protože má raději praktické, či jednoduché úpravy vlasů - drdol, praktický pro titěrnou práci, ohon, který je prostě rychlý a nebo si je nechá rozpuštěné. Pokud ji snad potkáte v obchodě, snad vždy bude mít v košíku alespoň jeden pytlík smetanovo-jahodových bonbónů či si někam zajde sednout a objedná si ovocný pohár s čokoládovou zmrzlinou. Ale je dost možné, že ji nezaregistrujete v davu, jelikož nenosí příliš barevné a hlavně ne křiklavé či reflexní a extravagantní oblečení. Má raději něco jednoduššího v přírodních, pastelových a nebo tmavých barvách. To se odráží i v případné přípravě na nějakou akci - jednoduché nepříliš zdobené či nabírané šaty a v make-upu je jediným výkřikem výstřednosti rudá rtěnka. Na nohou, když nemůže být boso, má za teplého počasí pouze sandálky s tenkou podrážkou, jinak v repertoáru se nacházejí ještě tenisky, kozačky a otevřené střevíčky. Už jen takové drobnosti naznačují, že se pravděpodobně nejedná o nikoho zlého, právě naopak o milou, laskavou, přátelskou, jemnou a nežnou dívku. Ne, že by tedy byla přímo extrovert. To vlastně i ve většině případech platí. Pokud si někoho oblíbí bývá mu věrná a ráda bych řekla, že až za hrob, ale Max má strach ze smrti, takže pokud půjde o život a zachrání i ten váš, jde spíše o vedlejší účinek, bonus, než přímý účel. Naopak cizí smrt, krev, utrpení a další jí nějak zvlášť nevadí, pokud nejde o někoho jí blízkého. Umí se s tím však i tak rychle vypořádat. Citově ji to zraní spíš, když půjde o naprosto cizí zvíře, než o někoho koho sotva zná. Zdá se tak, že je tak trochu apatická a bez soucitu, ale to není tak úplně pravda. Aspoň ten soucit s lidmi, jež vnímá jako “dobráky” má.

Toto jsou přesně ty stinné stránky vyvolané výchovou a vyrůstáním na Růžovém dvoře, který tak skoro bytostně nenávidí. A má to že spoustu negací. Počínaje skutečnou bezcitností, krutostí, ostrým jazykem, temnými myšlenkami, v případě nouze zabíjením, tak trochu zastřeným rozumem hrubostí, zneužíváním kohokoliv a jakýchkoliv informací včetně lidí jí blízkých a jistou kyselostí v jejím chování, jakoby byla životem či situací nadmíru otrávená. Sama to nazývá “záchvaty”, prostě někdy vstane špatnou nohou, stane se něco traumatického nebo ji někdo zradí...a občas to v sobě musí probudit sama, protože ono se to nezdá, ale co může překvapit někoho více, než submisivně orientovaná dívka, která především v boji najednou prokáže neskutečnou odhodlanost, bojovnost, houževnatost a vytrvalost? Pravda bojí se své smrti, ale jak se říká, když je co ztratit a když není co víc ztratit, tak je třeba bojovat, jinak je opravdu pravděpodobné, že pokud nevidí šance na svůj úspěch, že se raději podvolí a odloží případnou tvrdohlavost stranou. Ono se vyplácí totiž vnímat a mapovat si okolí, analyzovat jeho momentální aktéry a poslouchat dobré rady, Ráda ale zkoumá, co jí život nabídne i tak s velmi optimistickým nadhledem. Co se poněkud neslučuje s jejím “temným já” je odpor k morbidnímu, černému a jim podobnému humoru, nebo dokonce strach ze tmy zapříčiněný otcovým trestáním (zavíráním do temné místnosti) či dokonce z bytostí. A to včetně zvířat. I to má spojení. Tou bytostí je otec a zvířetem, na něž se měnil a z nějž tak má strach (a i od něj pochází jizva na pravé tváři), je tygr. Odtud i pramení občas se ukazující stín z dětství, kdy se utápí v pocitu, že je zklamání, Aedenův neúspěch, že v životě nic nedokázala a útěkem z Růžového dvora k lidské rodině to jen dokázala celé své rase.

Kdyby se na to však podívala z jiné stránky, tak by viděla dívku mnoha talentů, ať už přirozených spojených s vílím původem, či těch vydřených tréninkem. Jedná se o umělecké a bojové schopnosti a dovednosti. Tak třeba při lukostřelbě jen málokdy mine a s mečem nebo dýkou v ruce není marná, na to, že utekla s bratrem ve čtrnácti a byť to cvičí i nadále, tak jiného skutečného mistra od té doby neměla, takže je co obdivovat, když dokáže ty zběžně vycvičené víly porazit. Beze zbraně ovšem nedá ani ránu, tedy, ne že by nedala či se nesnažila, ale na boj tělo na tělo takzvaně je naprosto marná. A co do uměleckých schopností, tam je spíše náznak, že by zapadla k Šedému dvoru. Ráda tančí, byť se v životě naučila pouze párové tance neodmyslitelně patřící k různým bálům a jim podobným akcím. Také malování, zpěv a poté ovládání hned několika hudebních nástrojů, jako jsou housle, piáno či okarína. A teoreticky do toho lze zahrnout i praktickou činnost - zahradničení. Nesmí se to ale zaměnit s tím, že by snad uměla vařit, to ne. Maximálně něco tak primitivního jako je pohanková kaše, vajíčka, brambory či polévky z konzervy a sáčku a podobně. Jednoduše nic složitého. A když už nějaké to jídlo má, tak se nedá říct, že by byla úplně sdílná. O své jídlo a oblečení, pokud je chladno, se dělí jen výjimečně a spíše jen s vyvolenými, ale vždy je nějaká výjimka. A to nesnáší zimu a prázdný žaludek, bývá pak protivná a náladová a o to více se projeví, že je víla, jelikož jaksi z pozadí jejího hlasu více, než obvykle, vystoupí přízvuk, jaký používají víly při mluvě svým jazykem. Když už jsme u jazyků, tak mimo britskou angličtinu se naučila něco málo z holandštiny a španělštiny...a mnoho zajímavých slov a obratů v ovládaných jazycích jako knihomolka pochytila i při čtení, aby to snad mohla sdílet s lidmi, které potká na bazénu, pláži či jiných vodních zdrojích, kde se dá koupat. A nakonec, co z Maxine dělá to, kým je se může s čistým štítem říct, že je velká romantička toužící “po tom pravém”, ale pokud by se takový objevil a neměl by budoucnost ve smyslu, že by s ním nemohla založit rodinu, tak je dost pravděpodobné, že vycouvá. Co se týče proměny v lišku, tak využívá své rychlosti a hbitosti...a samozřejmě toho, že není nijak velká ani těžká, což jsou uplatnitelné bonusy pro přežití. A nemá ráda, když ji někdo hladí - Zn.: Pozor kouše.

Minulost: Narodila se kdesi v Holandsku jako prachobyčejný civil rodičům Miriam Dinah a Eliasi Asherovi O’Blaesovým, kterým by i zůstala, kdyby se nestali cílem podvrhu - výměny dětí. Zaměnil je vílí muž z Růžového dvora jménem Aeden Waniara, aniž by o tom své družce Iridii cokoliv zmínil. Tak se Max ocitla ve vílí říši v rodince, co čítala ještě jedno dítě - chlapce jménem Laurel, který byl vzhledem o dobrých třicet let starší. Ať už chtěla nebo ne - ne že by o tom snad věděla - tak přijala jméno malé víly za níž byla vyměněna a tak tomu bylo i naopak. Hned ráno překvapivě obě dvě matky věděly, že dítě v postýlce není jejich. Miriam se však narozdíl od Iridie nechala přesvědčit, že jde jen o poporodní psychózu. Víla však byla na svého muže naštvaná. Chtěla vědět odkud dítě je, jenže ten jí to odmítl říct. Prozradil jí pouze její původní jméno a příjmení. Aeden nechal na malé Max udělat rituál, co nejdříve, aby se dítěte jeho žena už nemohla jen tak zbavit. Těžko říct, zda to bylo dobře, či nikoliv, protože Iridia jí vlastně od té chvíle dávala celý život sežrat, že není její skutečná dcera. Říkala jí Anna, ačkoliv oba muži v domácnosti jí prostě říkali jménem vyměněné sestry a dcery - Amaltheia.

Přes tvrdou výchovu Růžového dvora zejména v boji, aby následovala “bratra” a “otce” nikdy neztratila vůli vzdorovat nebo se snažit zjistit, co nejvíce o tom, odkud pochází. Čí je. Kde mělo být její právoplatné místo. Chtěla se to dozvědět, ale nemohla se jen tak zeptat, když byla malé dítě. Byla mazaná. Nejprve se vzdělávala skrze nejrůznější knihy a svitky, hltala hlavně informace a historii světa lidí, čímž si rozšířila obzory ohledně toho, jak vypadá svět mimo Faerii, kde ji Aeden úzkostně střežil. Laurel - byť ji přijal za sestru - ji vlastně podporoval v tom, aby našla jeho skutečnou sestru, protože ji též toužil poznat, i kdyby jen z dálky. Stejně jako ona. Jeli v tom tedy spolu. Ani jeden z nich netoužil po tom bojovat cizí války a zdobit armádu. Mírný Lau toužil po tom, aby mohl prchnout za hranice Růžového dvora. Na opačnou stranu barikády takzvaně. On byl především důvodem, proč došlo k záměně dětí. Jeho otec jej považoval za zklamání, když jeho syn změnil podobu v pro něj prachprostého jelena, což nebyla zrovna bojeschopná odstrašující šelma, ve kterou vílí válečník měnící se na tygra doufal. No, zklamala jej i Max, která se okolo čtrnáctého roku života proměnila v podobně neužitečné zvíře - z pohledu Aedena - a tím byla liška, konkrétní druh korsak. Zatímco Iridia to brala jako jakési zadostiučinění jejímu muži za to, co provedl a konečně se trochu sblížila s Maxine a dala jí trochu něhy a “mateřské lásky”, jíž se jí dosud nedostávalo, tak válečník a otec dával oběma svým dětem najevo, jaké jsou neúspěchy pro celý vílí národ - či jeho část. Vygradovalo to v konečném důsledku natolik, že Iridia ze strachu, aby syna a přivlastněnou dívku muž nezabil, prozradila Max celé její jméno a dokonce i stát odkud pocházela, protože během let pátrala, kam Aeden odnesl její holčičku. Pravou Amaltheiu. Pod rouškou noci se tak obě mladé víly vydaly na náročnou cestu, která se dala nazvat i útěkem z Faerie. Trvalo jim poměrně dlouhou dobu najít správnou rodinu a zrovna nebyla polehčující okolnost, že Max tehdy měla pouze čtrnáct let. Dlouho i trvalo, než se oba přizpůsobili fungování lidského světa a přestali na sebe strhávat nechtěnou pozornost. Ale nakonec se ukázalo štěstí. Našli její pravou rodinu. Těžší úkol bylo je přesvědčit v tom, že ona je jejich dcera a druhá dívka jí ve skutečnosti není. To vlastně nakonec prokázal až test DNA, kdy se oba dva - Laurel i Max - doslova modlili, aby rituál z dětství nezahladil stopy po tom, kdo jsou její rodiče. Nezahladil. Miriam z toho měla radost. Přes známosti u úřadů si nechala dívku svěřit do péče a nastěhovali k sobě i Laurela. Trvalo dlouho, než se vyřídily všechny papíry, kór když se rodina přestěhovala nakonec do Anglie a poté do Španělska ze strachu, aby jim pravá dcera nebyla znovu odcizena. Žili si dobře. Jak ona, tak Laurel nastoupili na školu. Ona vystudovala veterinářskou školu, aby mohla pomáhat zvířatům, se kterými si tolik rozuměla a její “bratr” se vydal taky po stopách zdravotnictví, ale toho lidského. Idylka však nakonec stejně neměla trvat dlouho, protože bylo jasné, že po nich bude Aeden pátrat. Taky že ano. Zrovna když se jejich život konečně ustálil a vlastně všichni tři - ona, bratr a pravá Amaltheia - odhalili pravdu o tom, co jsou vlastně zač, tak je vílí bojovník našel s několika dalšími a za zradu a jako výhružku pro svého pokrevního syna Max zabil podříznutím hrdla. - Tedy tak si to alespoň Maxine pamatuje, protože zde se realita a její vzpomínky zásadně rozcházejí, neb byly upraveny přítomným čarodějem. Nikdo neví proč a Maxine už vůbec ne, ta ani netuší, že se jí něco takového stalo, takže nyní budeme už pokračovat po ose, kterou si právě víla pamatuje. Tím měl vlastně její život, její příběh, skončit, ale nestalo se tak. Dostala na výběr. Mohla buď zemřít a nebo mít druhou šanci. Musela se však vzdát toho nejcennějšího, co měla. A tím byly vzpomínky na to, jak vypadali její skuteční rodiče, protože po tom se pídila prakticky celý život. Po tom, kde má kořeny a jak asi vypadá její maminka a tatínek. A najednou to bylo opět pryč. S tím rozdílem, že tentokrát byl pryč i Laurel, který by ji podporoval. Nový začátek tak byl boj, protože musela zjistit, kde to vůbec je. Nakonec se dostala k jedné veterinářce, které začala vypomáhat. Byla starší a její děti se zaměstnaly úplně mimo její zaměření, takže za Max, která konečně přijala jméno, jenž měla nosit od narození, byla ráda. Naučila ji vše, co uměla a znala - spíš to, co ještě dívka sama neuměla a neznala - a nakonec jí přenechala kliniku a sama se odebrala do důchodu. Časem si pod sebe mladá dívka vzala několik pracovníků, aby měla i více volna na pátrání po svém bratrovi, po kterém se slehla zem. To však nebylo tak jednoduché, protože do Faerie jen tak jít nemohla a nevěděla komu může věřit, takže pátrání byla zvětšiny bezúspěšná. Až dokud nepoznala jednoho vílího muže. Prožili spolu jistý čas, než se stali opravdu blízkými přáteli a on se rozhodl Laurela pro ni najít a kontaktovat. Říct mu, kde se nachází. Zpět se však už nedostal. Maxine tak zůstala zase sama a neměla tušení, co se jejímu dobrému příteli stalo. Dokud jí nepřišel jeho jazyk za to, že si dovolil promluvit k Laurielovi o existenci Divine a k němu samozřejmě výhružný vzkaz, že tentokrát dost dobře může zemřít Lauriel, jestli se mu pokusí znovu ozvat. A tak se stáhla a smířila se s tím, že přes Aedena nedokáže bratra nijak kontaktovat a musí najít jiný způsob...a hlavně ho odtamtud nějak dostat.

“A rustle in the wind reminds us a fairy is near...”