Enaya Ravaleth

Jméno postavy: Enaya Ravaleth Rasa: Víla - Servix Datum narození a věk: 12.12.1742 - 280 (24) let Faceclaim: Abigail Cowen Výška / Váha: 160 cm/53 kg

Charakter: Tak jako se uvnitř víl spojuje andělská a démonská krev, spojují se uvnitř Enayi její dvě stránky. První, která jakoby korespondovala s jejími ohnivými vlasy. Nespoutaná a odvážná, stejně jako plameny, které se zvedají k výšinám a nikdo je nedokáže uzamknout do okov. Nikdo nedokáže chytit plamen do holých dlaní, aniž by byl popálen a uvězněn v bolesti. Přesně taková je Enaya. Nikdo nedokáže vzít její svobodu, její odvahu a touhu. A pokud by se o to někdo snad pokusil, bude popálen úplně stejně, jako kdyby se daný pošetilec pokusil zachytit plameny ohně. Její touha po dobrodružství je silou, která ji žene kupředu. Miluje toulky, miluje záhady a tajemství a nevzdává se do chvíle, než v jejích rukou a mysli spočinou odpovědi. Jenže stejně jako oheň dokáže spálit, dokáže zadusit černým kouřem, dokáže Enaya zničit vše ve svém okolí. Nejen svou magií, se kterou se učí pracovat každý den svého života, ale i svou povahou. Její upřímnost, nevypočitatelnost a občasná výbušnost dokáže lidi zraňovat naprosto stejně, jako živel, který ji proudí žilami. Nikdy se nepovažovala za příliš vypočítavou nebo snad za vílu, která by svých darů využívala k nepočestným věcem. Vždy se snažila držet spíše své andělské poloviny, i přes to v ní ale kolovala démonská krev a stejně jako všechny víly, i ona měla chvíle, kdy tato její polovina vyhrávala.

Druhá stránka její osobnosti však odpovídala spíše jejímu úsměvu. Milému, přátelskému a vřelému. Takovému, který když vás okouzlí, donutí vás k úsměvu zpátky. Zároveň je v určitých věcech snílek. Když se ponoří do své hudby, utíká z reality na jiná místa, do jiných světů, které pro ni tvoří další životy. Další příběhy, které poté předává pomocí tónů. Vždy byla matkou vychovávána ke slušnosti, pokoře a tomu, že každá živá bytost má právo na svůj život. Nikdo pro ni nebyl a není méněcenný. Ať už si teď chodí v bohatých róbách, i chudí lidé jsou pro ni někým rovnocenným. Dokáže být přátelská a nápomocná a pokud si získáte její důvěru, nezklame vás. Bude při vás stát do posledního dechu, bude za vás bojovat, i když ve svých dlaních neumí udržet víc jak dýku a bude za vás křičet, když vás někdo připraví o hlas. Pokud ji však bodnete do zad, pokud budete chtít uhasit oheň, žhnoucí uvnitř ní, shoříte jako pírko, padající do rudých plamenů.

Jedno se této dívce ale upřít nedá. Ať je sebevíce nespoutaná, nevypočitatelná nebo zasněná, vždy je zde jeden rys její osobnosti, který převládá nad všemi dalšími. Je silná a udržuje si naději. Stejně jako jedna malá jiskra může znamenat světlo pro toho, kdo je ztracený v temnotě, stejně jako malý plamínek svíčky může znamenat teplo pro toho, kdo zmrzá v pustinách, dokáže Enaya najít naději tam, kde ji jiní považují za ztracenou. Ve svém vlastním neštěstí v minulosti dokázala najít sílu, která ji dodnes nutí učit se a ovládat svůj živel tak, jako ti nejlepší v jejím okolí. Ve své hudbě dokáže objevit krásy, které ostatním zůstávají skryté a ve své smíšené krvi dokáže obdivovat krásy i temnoty, které se mísí a rozpojují, ničí i zachraňují. Je silná, i když po fyzické stránce tomu tak příliš není. Po té psychické je však obrněna tím, že ve svém okolí je schopná hledat ony malé jiskřičky, které v budoucnu mohou znamenat velké požáry.

Zajímavostí na této obyčejně neobyčejné dívce jsou její oči. Narodila se s heterochromií, což je stav, kdy má člověk různé barvy obvykle duhovky. U Enayi se jedná o úplnou heterochromii, díky níž má každé oko jinou barvu. V jejím případě je to zelená a modrá.

Minulost: Byl to jeden z ponurých zimních večerů, kdy se i na Šedém dvoře zdálo, jakoby jinak přenádherná krajina potemněla a schovala se za závoj mlhy. Zrovna v tento pochmurný večer se v jednom z malých rodinných domů rozezněl dětský pláč. Malá Enaya o sobě dávala vědět již v prvních okamžicích svého života, ať už to bylo hlasem nebo vzhledem. Její zrzavé vlasy projasnily onen zimní večer, jako plameny ohně, které prohřívají zmrzlé poustevníky v zimní krajině. A ve chvíli, kdy malé dítko otevřelo svá očka, aby poprvé pohlédlo na svět, do kterého se narodilo, věděla její matka, že malá Enaya bude vším, jen ne obyčejnou. Jak ubíhal čas a dívka vyrůstala, rostla s ní i její nespoutaná povaha. Zvědavost a odvaha byla jejím druhým jménem a tak se není čemu divit, že často utíkala do lesů, posedávala uprostřed luk a nebo si máchala bosé nohy pod hladinou jezera. Už jako malé dítě ji matka musela střežit, protože jakmile ji pustila z očí, poděla se kdo ví kam. Vždy se ale vracela zpátky. I přes to, že ji její dobrodružná povaha lákala do vzdálených míst, na sebevyšší stromy či do sebehlubších vod, vždy se vracela domů. Rodina, kterou pro ni tvořila pouze její matka, pro ni byla vším. Její zvědavost však přinášela i jiné nástrahy než jen nebezpečí plynoucí z útěků na neznámá místa. Toužila znát pravdu. Od doby, co začala více rozumět světu, snažila se zjistit, proč v jejich malém domě žijí pouze ony dvě. Ptala se matky na svého otce téměř každý den a každý den ji byla poskytnuta ta stejná odpověď. Byl někým váženým, někým důležitým, ale odešel. Opustil je a jediné, co po něm zbylo, byla Enaya. Každý večer stejná slova. Každý večer záhada, která ji nutila pátrat. Jenže nikdy na nic nepřišla. Nikdy neodhalila, co se skrývá pod rouškou matčiných vyhýbavých slov a tak, když byla o dost starší, upustila od svých dotazů. V její mysli se otázky sice vynořovaly stále, avšak nahlas je již nevyslovovala.

Její dětství a vyrůstání tak probíhalo poměrně obyčejně. Nepatřily k nikterak bohaté vrstvě, ale chudobou taktéž netrpěly. Její matka patřila mezi víly Lignus a díky svému talentu a porozumění bylinám dokázala vytvářet všelijaké masti, odvary či přísady. Všechny tyto své věci prodávala a za získané tržby poté žily. Těžko se odhadovalo, jaký měsíc je zrovna čekal. Někdy si žily jako v pohádce, jindy byly rády, když si dokázaly vydělat na jídlo a pití. Enaya si na tento způsob života ale rychle zvykla a i přes to, že se musela poměrně dost podílet na chodu domácnosti, stále si dokázala najít volný čas na své výlety a dobrodružství. Snažila se vzdělávat v různých oblastech a patřila mezi ty lepší studenty, proto se dá považovat za poměrně vzdělanou a chytrou dívku. I přes to bylo ale jedno odvětví, ve kterém vynikala nad všemi ostatními. Hudba. Milovala hudbu. Milovala tóny, které se linuly světem a rytmus, do kterého se mohla pohupovat. Milovala každou skladbu, každý nástroj, strunu i klávesu, na kterou mohla položit své prsty a nechat tak rozeznít tóny, unášející ostatní do jiných realit. I přes to, že ovládala hru na více nástrojů, byl jeden, který získal její srdce. Klavír. Nástroj, který dokázal působit tak klidně, stejně jako ona, když u něj seděla. Zároveň ale dokázala rozehrát bouři, strhující všechny sebou, stejně jako ona sama dokázala být odvážná a nespoutaná.

...

Její život tak probíhal obyčejně neobyčejně až do doby, kdy se poprvé objevila její magie. Trvalo to o něco déle než u jiných dětí, ale když už se její nadání projevilo, bylo o to zničující. Od mala věděla, že ji fascinuje oheň. Často u něj sedávala, pozorovala, jak plameny tančí, společně s tím, jak jimi pohupuje vítr a často ji právě oheň dokázal uklidnit. Byla to trochu ironie, že zrovna něco tak nebezpečného, tak nespoutaného jako oheň, dokázal uklidnit, jenže v jejím případě tomu tak skutečně bylo. Jenže jeden večer se všechno zvrtlo. Obyčejná malá svíce. Takto prostá věc dokázala přinést obrovskou zkázu. Enayi v té době bylo přibližně třináct let, když seděla ve svém pokoji a její oči pozorovaly tančící plamen svíčky. Do teď si pamatuje, jak pozvedla své prsty k plamenu, jakoby na něj chtěla sáhnout a v ten okamžik se plamínek zvětšil. Jen o kousek, jakoby se snažil povyrůst a osvětlit větší část místnosti. Bylo to ovšem tak nečekané, že Enaya překvapeně uskočila stranou. Její prudký pohyb ale způsobil, že se svíce na nočním stolku převrátila a padla do jemných peřin její postele. Vznítily se téměř okamžitě a pohlcovaly větší a větší část jejího povlečení. V panice a zmatená se Enaya snažila oheň uhasit, jenže čím blíž k němu byla, tím víc se plameny zvětšovaly. Jakoby je její rozrušení ještě více rozdmýchávalo. Dodnes vlastně netuší, jestli byl požár a jeho rychlé šíření povzbuzen její magií nebo to všechno byla jen hloupá shoda okolností. Tak i tak se stalo, že jejich rodinný dům byl za několik málo okamžiků pohlcený v plamenech úplně celý. Malá Enaya unikla ven, ale její matka takové štěstí neměla. Zaklíněná pod jedním ze spadlých trámů zůstala v domě a malá víla mohla jen slyšet, jak se s praskajícím dřevem mísí matčin křik, který ovšem za několik minut utichl.

Ten den se pro ni všechno změnilo. Nepamatuje si příliš procesy, které následovaly. Jakoby její mysl vytěsnila všechno, co se v následujících několika měsících odehrálo. Pamatuje si jen noční můry, ve kterých vidí a slyší svou matku, křičící o pomoc, které ji budily každou noc ze spánku. Nic víc ale v jejích vzpomínkách není. Teprve okamžiky, dlouho po této události, je schopná si vybavit. Práce s její magií, s ohněm, živlem, který ji do života vnesl tak obrovskou bolest, pro ni představovala téměř celý život. Nehodlala polevit. Nehodlala strávit byť jediný den tím, že by odpočívala. Že by utekla na svá obvyklá dobrodružství. Téměř se až týrala tím, jak často se snažila ovládnout a zpracovat svůj vlastní dar. Učila se, trénovala a nehodlala se přestat zlepšovat do doby, dokud nebude mít pocit, že se již nikdy nemůže stát to, co se stalo onen den. Po události, kdy přišla o všechno, se ji ujala vzdálená rodina její matky. Nikdy oním lidem neřekla jinak než teto či strejdo a nikdy k nim nepociťovala to, co cítila ke své matce. Dalo se říct, že je měla ráda a byla vděčná za to, že ji poskytovali o dost vetší a luxusnější život než jaký měla se svou matkou, nikdy ale nebyla schopná vyslovit, že by je milovala. Nebyli pro ní rodiči a nebyla si ani jistá, zda byli rodinou. Byli někým, kdo ji vychoval, kdo ji poskytl pozlátka a krásné šaty, prostorný dům a nádherné zahrady, avšak lásku? Bezpečí? Pocit porozumění, který ji dokázala dát její matka? Nikoli.

A tak Enaya dospívala v mladou ženu u svých vzdálených příbuzných. V domě, který pro ni byl možná až příliš honosný. V zahradách, kam utíkala, ale přes to se v nich cítila uvězněná. Byly příliš strojené, příliš upravované. Jako malý ptáček uvězněný v zlaté kleci.

Jediná věc, která ji dokázala vždy přinést dobrou náladu, vytrhnout ji z bolestivé reality, byl klavír. Hudba. Dokázala do ní přenést naprosto všechno, co uvnitř sebe cítila a možná, že právě díky tomu, se v hraní stala natolik dobrou a uznávanou, že se to pro ní stalo živobytím. Lidé si ji zvali na různé akce, plesy, do zámků i vil, zároveň se ale nebránila ani tomu, aby své skladby předvedla v obyčejných malých hospůdkách, kde piana byla tak malá, že se k nim sotva posadila. Nikdy nezapomněla na to, odkud vlastně pochází, i přes to, že se dnes již nosila ve vyšívaných šatech, se třpytivými šperky a perlami ve vlasech.