Claude Strauss

Celé jméno: Claude Lévi Strauss [:Clód Lévi Štraus:]

Rasa: Démon

Schopnosti: Zmrazení pohybu bytosti, uzdravování ran, pyrokineze

Datum narození: 13. 2. 1870

Věk: 152 let (25 let)

Výška: 174 cm

Váha: 58 kg

Povolání: Doktorka

Faceclaim: Morgan Crabtree

Charakter

Už jako civilka byla Claude neobyčejně krutá a dalo by se polemizovat nad tím, co to mohlo způsobit, každopádně byla sériovou vražedkyní, která operovala ve Francii v letech 1889 - 1894. Je na tu část života hrdá a i teď dokáže být vděčná za to, že tenkrát ji jeden muž naučil základy čtení a anglického jazyka, který později otevřel dívce dveře do širší společnosti a hlavně k možnosti se vzdělávat i dál.

Často a ráda se vydávala za čarodějku. Pomáhala schopností léčit, využívala pyrokinezi ve správný moment nebo zmrazila postoj lidí, aby některé zachránila, opravdu vše, co měla využívala k tomu, aby se kryla. S oblibou si takovou “obětavostí” získávala důvěru lidí, někdy i bez magie, protože měla základy boje a poprat se byla zábava. A když přišel správný čas, tak proti sobě ty lidi otočila, byla had, který každé straně nalhával něco jiného, působil chaos a bavil se zlem a naschvály, kteří si lidé dělali. Jaká jen byla moc v obyčejných slovech. A s dnešními technologiemi stačí jen osobu nenásilně přimět něco říct, nahrát si to, pustit to druhé osobě a drama bylo na světě!

Claude sice jako každý démon postrádá city, ale škodolibá radost a chuť páchat zlo a šířit chaos ji nikdy neopouští. Je minimálně naoko závislá na pozornosti, ať žen nebo mužů. Cítí se jako někdo víc, někdo, koho by ostatní měli obdivovat. Hýří sebevědomím a takovou tou energií, která spoustu lidí přitahuje. Pokud je to nutné, dokonce nabízí už podle lidského vtipu sušenky a pak tahá lidi do průserů, které oni vnímají jako zábavu, zatímco si je namotává kolem prstu.

Baví ji, co vše za krásnou, nevinně vypadající tvářičku ukryje. A když se jí s tím nedostane toho, co chce nebo se ji někdo rozhodne nějak zneužít, tak obrátí proti němu s krutostí a vynalézavostí jí vlastní. Mučením nakonec nikdy nepohrdne.

Umí sehrávat divadýlka, která jsou důležitá, aby se ohřála v Divine o něco déle, i když ji milé jednání, děti i romantika, kterou někde v jednom kuse vidí, dokonce sama často předstírá, silně znechucují. Oprostění od emocí bere jako dar z pekla, který jí už nebrání mít s nikým slitování, ani s grázly, ani s hodnými, když se je usmyslí zabít.

Minulost

Její otec ani nepřemýšlel nad tím, že by se snad mohla narodit dcera, takže ještě před oznámením pohlaví jeho dítěte přikázal notáři, aby zapsal jako jméno jeho potomka Claude Lévi Strauss. A tak získala klučičí jméno a vlastně oprávněně. Claude se narodila jako chlapec ve francouzském městě Sedan během prusko-francouzské války, odkud její rodina jen několik měsíců na to emigrovala, protože se blížila vojska.

Vyhnuli se tak bitvě, oficiálně trvající jediný den, absolvovali dlouhou a nebezpečnou cestu až do Kluže, města v rumunské Transylvánii, která v té době ještě nebyla tak proslulá povídačkami o upírech, jako je tomu dnes.

Claude rostla nejdříve jako chlapec. Učila se farmařit, lovit, bojovat za sebe i svou rodinu, připravovala se vlastně na to, že jednou vstoupí do armády, jak si přál její přísný otec jehož lásku si nedokázala vysloužit, protože byl kdysi vojákem a stále tak střízlivě přistupoval i k vlastní rodině.

Učila se zabíjet zvířata, aby se najedli, učila se je pitvat a zvykat si na krev, aby snad nenastalo to, že by ve válce, kdyby přišla, nebyla schopna zabíjet. Dívce, tehdy mladému chlapci, se to však líbilo. Snad to bylo trauma, které se postupem vyvinulo v tak morbidní zálibu, možná jednoduše fascinace a nebo prostě v její mysli byla temnota zakořeněna už tehdy i z důvodu, že potlačovala v sobě kým doopravdy je.

Tuhle skutečnost si připustila až ve chvíli, kdy navštívila nevěstinec, kde tančily nádherné ženy. Vzal ji tam otec k příležitosti osmnáctých narozenin. Oba věděli, že se Claude necítí již delší dobu ve své kůži a přisuzovali to chtíči, kdy by si mladík měl zažít své poprvé, jenže to Claude nelákalo.

Místo toho se vzhlédla v dívkách, chtěla být na jejich místě, mít jejich proporce, tváře, rysy. Claude nad těmito fantaziemi strávila tolik času, až se nakonec začala holit a potají líčit, oblékat do máminých šat a upravovat jako dívka. Stále zde ale byl fakt, že jako mladý muž pracující od rána do večera na skromném statku, měla poměrně statné tělo.

Začala hladovět, snažila se zbavit svalů, rysů, které z ní dělaly muže, frustraci z neúspěchů si vybíjela na zvířatech, které brutálně zabíjela, přetvářela samce v samice a budovala si nenávist k mužům, neb sama jedním byla, až nakonec řekla rodičům, že není tím, kým si myslí, že je. Že si myslí, že je dívkou. A nebyl to dobrý nápad. Tehdy nic nebylo tak snadné a otec na ni vzal hůl.

Zbil ji za ten výrok tak surově, že se sotva dokázala postavit. Přesto utekla z domu a chtěla utéci i z města. Došly jí ovšem síly a tak zůstala klečet v noci uprostřed křižovatky, až se před ní zastavil kůň táhnoucí povoz a z něj vystoupila okouzlující blondýnka s naprosto dokonalou pletí, rysy, křivkami i plnými rudými rty. Ptala se, co tam dělá takový muž tak sám a jestli mu může nějak pomoci a splnit mu nějaké přání. Ze rtů onehdy sklouznul Claude hořký smích a smířená s osudem vypravila, že to co si přeje jí dát nemůže, protože chce být dívkou. Žena se zeptala, co by za to byla ochotna obětovat a Claude odvětila všechno.

Sama si další okamžiky své přeměny nevybavuje dokonale, ale když se probudila podruhé, tak to bylo ve voze ženy, která jí nastavovala zrcadlo. Stala se dívkou, ale výměnou za vlastní duši.

Mužské oblečení na ní viselo a žena, která jí to přání splnila ji vyhodila v neznámé krajině - ve Francii. Těžko říct, co se s Claude dělo, když byla v bezvědomí, jenže teď bylo pozdě naříkat, hlavně nebyl čas, když se skoro nahá octla na neznámém místě a nikomu nerozuměla.

Nalezl ji na ulici muž, který se choval jako gentleman, během několika vteřin ji dokázal učarovat, i když mu nerozuměla ani slovo. Hodně se smál a v hlase mu zazníval humor. Až mnohem později, kdy se naučila francouzsky si uvědomila, co za hrůzy jí vlastně navykládal. Vzal si ji násilím, dělal jí ze života peklo jen proto, že byla krásnou, jemnou dívkou. Uzavíral ji před světem, měl z ní vlastní hračku.

Myslela si, že když se konečně stane tím, čím měla být, tak její život bude o tolik lepší a bude konečně milována taková jakou se miluje ona, jenže toho se nedočkala. Ani jako muž, ani jako žena a všechny ty násilné chvíle v lese, kdy obracela frustraci proti zvířatům, v jeden moment vyvrcholily a omráčila muže. Tehdy poprvé zabila člověka a ne naposledy, protože zvrácená zábava jí přišla jako to nejlepší, co se jí stalo.

Naučila se v nevěstinci využívat kouzla svého těla, protože stejně neměla kam jít, naučila se hýbat, svádět, lhát, našeptávat a být tím nejkouzelnějším a nejnevinějším stvořením, protože zřejmě nic nelákalo muže jako nevinná a bezbranná, křehká dívka. Ale byla spravedlivá. Muži, kteří toho nezneužili a ani nejevili zájem zneužít ji, odešli. Ale bylo jich málo. Ty ostatní zabila, vykastrovala, přesvědčovala je, že jsou ve skutečnosti dívkami potlačující svou přirozenost, byla v tomto ohledu blázen!

Přes den si užívala pozornost mužů i některých žen, obdivování její dívčí krásy, křivek, hebkých a vždy rozčesaných vlasů a plných rtů natřených rudou barvou.

Ale nakonec spadla klec, protože není těžké dopadnout někoho, o kom nevěstinec ví, že mrtvé klienty viděl naposledy. V tichosti, aby nepůsobili vzruchy, se jí zbavili, zabili ji a tak nadešel jen po pár letech čas splatit peklu přání, které jí splnili. Trpěla, křičela, nenáviděla je všechny, toužila tu bolest dopřát jiným a jen to jí udrželo nějakou vůli. Vidina, že to vrátí jednoho dne těm, kteří si to zasloužili. Ale když měla tu možnost, tak neobrátila svůj vztek a zášť proti svým, jak měla v plánu. Ne. Chtěla ji oplatit lidem, kteří ji k tomu všemu dohnali, chtěla je dohnat k tomu samému.

Poprvé se na zemi dostala chvíli před druhou světovou válkou. Učila se ovládat vlastní schopnosti, které s přeměnou v démona získala, učila se je používat na lidi a ve svůj prospěch, ale věděla, že bude muset být mnohem opatrnější, splynout s okolím. Vystudovala medicínu, aby její mučení bylo o to důmyslnější a měla obrovskou radost z druhé světové války. Procházela mezi vojáky, mezi tábory, užívala si utrpení a bolest, někdy vhodila do stanů spících vojáků smrtící plyn, jindy výbušninu, někdy jim rozžhavila zbraně a ty začaly pálit. Bylo to skvělé období, kdy ji nikdo nepodezíral jako vojenskou doktorku, naopak začínaly chaotické útoky na nepřátele.

Jenže poté potkala Josefa Mengeleho. Nacistický lékař ji fascinoval. Líbila se jí jeho krutost, stupňovala ji, podněcovala jej, byla jeho vrchní sestrou, později milenkou, kterou miloval. Účastnila se jeho pokusů, smála se a bavila se. Do chvíle, než se Mengele rozhodl emigrovat. Označila jej za zbabělce a opustila jej, stejně již patřil peklu a nechala jeho lidi, ať si jej loví. Ji už přestal bavit.

Vyhledala si další zvrácené muže, kteří mučili, ale sotva se to pokusili obrátit proti ní potkalo je umučení horší, než jaké si dokázali představit. Claude podporovala v lidech zlo, vybízela je k různým rituálům s černou magií, i když to byli lidé, mohli se stát snáze posednutými nebo se všichni sejít v pekle.

Časem si přestala ve vší té krvavé zábavě a svádění odporných mužů dávat pozor a pod ruku se jí dostal lovec. Nezajímala se příliš dosud o ostatní rasy, takže si svou chybu nejprve neuvědomila, dokud ji nebodnul dýkou pokrytou runami. Utekla jen díky schopnosti zmrazit jeho pohyb, jenže už bylo pozdě, dostala se do jejich hledáčku a nakonec i do ďáblovy pasti, kde provedli vymítání a poslali ji zpátky do pekla.

Další její destinací se stalo Divine, kde se rozhodla začít ještě opatrněji, nenápadněji po předchozích zkušenostech, protože se nemohla přeci vracet do pekla a vypadat neschopná. Vybrala si sirotu, která se chtěla stát lékařkou. Přiměla ji skrze to říct ano k posednutí, slibovala jí, že ji jen pomůže z první ruky. Nikdy neslíbila, že jí tělo kdy vrátí. Znovu vystudovala medicínu, která se od druhé světové války značně vyvinula a nabídla jí mnohem působivější způsoby k mučení.

Zde se stala doktorkou, proplouvala nemocnicí, zabíjela pacienty, kteří stejně vypadali, že umřou, ale nestačilo jí to a stejně jednou za čas musela zmizet na jinou stranu města a pořádně si to užít. Se zdrogovanými lidmi byla zábava, vydrželi toho kolikrát o tolik víc! Mohla experimentovat, mohla se snažit dosáhnout toho, co se Mengelemu nikdy nepovedlo, ale ani ona neslavila přílišné úspěchy a svůj vztek si vybíjela na svých pokusných králíčcích.

Do toho občas uzavřela nějakou dohodu, aby se pobavila chaosem, který dotyčný musí udělat, kryla vrahy, pomáhala jim unikat spravedlnosti, prohlubovala jejich praktiky, zdokonalovala je, vytvářela chaos, rozdmýchávala spory, ničila manželství sváděním mužů, které poté někdy zabila, jindy nechala jít. Jindy našeptávala jejich ženám, které ji považovaly za přítelkyni, že si nezaslouží žít - ovšem jen tak nenápadně, aby myšlenka vraždy pocházela z jejich mysli. A nakonec měnila tváře - ne díky schopnostem, stačily paruky, make-up i kontaktní čočky nebo prostě masky přes tvář, které jí dodávaly jiný vzhled a dovolovaly jí se někdy více utrhnout ze řetězu, protože se tak nedala vypátrat.