Ilmare Naira Clarke

Ilmare Naira Clarke

Rasa: Víla - Servix

Datum narození a věk: 10.12.1770 252 let (24)

Faceclaim: Sophie Turner

Výška / Váha: 175 cm / 60 kg

Povolání: Pravá ruka regentky šedého dvora

Charakter: Ilmare je mladá víla, která je ve své podstatě i velmi přátelská. Snaží se se všemi vycházet, tak jak si ostatní zaslouží a jak se chovají oni k ní. Jistě, že když je někdo hulvát, tak s ním nebude jednat mile a v rukavičkách. Drží se toho, že jak se lidi chovají k ní, tak se ona chová k nim. I když málo kdy se stane, že je hrubá a vrhá se do potyček. Stále se snaží být zodpovědná ke své práci co dělá. Díky své matce, která byla služebná jejího veličenstva se naučila plno věcí, ale vždy jí to táhlo na stranu otce, který byl bojovníkem. Jízda na koni, boj a jakási strategie, kterou muži vedli, ji zajímají více, než nějaké vyšívání, pomáhání v kuchyni, dělání čaje atd. Vždy když její otec byl na tréninku, pozorovala ho s nadšením v očích a snažila se ho pak napodobovat. Byla to taková malá divoška, která si šla tvrdě za svým. Bohužel, její matka s ní měla jiné plány, které museli vyjít na jednu dobrou. Začalo to vypadat, že se z ní stane místo válečnice, jen prostá služebná jejího veličenstva. Ne, že by to byla špatná práce, ale ona chtěla být venku, válčit, bojovat s muži a ne dělat čaje a pomáhat královně do šatů. Čas utíkal a ona v jistých věcech trpěla. Otec nechtěl aby byla tím co chce její matka, ale zase nechtěl, aby z ní byla jen nevychovaná divoška. Jeden čas pomáhala své matce, ale že by z toho ze začátku byla nadšená to se říct nedalo. Jenže se jí naskytla příležitost pomáhat na různých projektech, akcí a některé i z části koordinovat. Byla to příležitost ukázat co v ní je a to se povedlo. Všechno co jí napadlo, nebo dělala, bylo dělané z oddaností a zručností. Byl na ni spoleh a nikdo neočekával nic, než dobře vyhlížející akci/projekt. Ilmare, byla ve svém živlu a na jedné velké práci spolupracovala i s budoucí regentkou. Dokázala jí, že na ní se může spolehnout ve všem a že není jako ostatní, které občas musel vodit za ručičky. Časem se naučila ovládat i svůj živel. Nebylo to těžké, protože otec měl též oheň a naučil jí, jak s tím vším zacházet. Několikrát se spálila, nebo se jí povedlo podpálit knihovnu, když si hrála a zkoušela všechno co šlo, ale časem se naučila, jak živel využít ve své dobro a proti nepříteli. Konečně se cítila šťastná, i když jí chybělo plno věcí. Už nebylo tolik času na běhání po lesích, nebo souboje. Věnovala se všemu na plno, i když její temné já potřebovala občas vypustit. V tu chvíli byla jak lovec, který se chystá na svojí kořist a občas neznala bratra a šla si tvrdě za vítězstvím.

Minulost: Ilmare, se narodila jako druhorozené, za chladného zimního rána. Vypadalo to, že novorozené dítě nepřežije, ale jako kdyby sám osud chtěl, po několika minutách malá víla začala brečet. Byla to radostná chvíle a už její otec věděl, že to bude bojovnice. I když svého staršího bratra moc nevídala, něco jí k němu stále táhlo, možná právě to, že byl silný a schopný jako jeho otec. Sledovat oba dva, jak trénují, bylo mnohem lepší, než sledovat svojí matku, která se snažila, dělat všechno nejlepší pro ní a její budoucnost. Věděla, že pro ni její matka chce to nejlepší, ale to co dělal zbytek rodiny bylo mnohem lepší. Učila se jak od ní, ale tak od svého otce, jenže to bylo ze začátku malé tajemství. Nechtěli matce lhát, ale upravena pravda byla vždy lepší. Hrála si venku, běhala po lesích a užívala si volnosti. Přesně tohle byla pravda pro její matku. Při tréninku se cítila volná, jenže jednoho dne to všechno prasklo. Ne díky ní, nebo snad otci, ale její bratr prostě nechtěl lhát a ani nemohl. Věděla, že jednoho dne to přijde a tak všechno co milovala šlo najednou stranou. Učila se znovu a pořádně od své matky. Tak moc jí chyběla jízda na koni, nebo držet v ruce zbraň, ale podle slov matky, byla až moc mladá na takové věci. Čas plynul a ona rostla přeci jen nemohla být stále to malé dítě, které bylo jak divoška. Musela se stát ženou, ale to přinášelo, jisté oběti. I když si to její matka nepřála, dal trénovala a potají. Boj ji šel, mohla všechnu zlobí že sebe dostat a její temné já, bylo silnější, než si dokázala připustit. Síla a naděje, ve kterou doufala, ji usnula kupředu, jenže jednoho krásného dne i otec byl proti tomu. Měl ji rád, ale nemohl to jen tak nechat. Bojovníkem byl její bratr ne ona. Proto jistou chvilku pomáhala své matce. Ne, že by ji to nebavilo, ale stále to nebylo ono. Pak se jí, ale naskytla možnost, pomáhá při projektech a akcích. Tohle byla věc, která ji naplnila a ona mohla ukázat co umí. Bylo to úžasné, naplňující a ona dokázala všem, že se na ni v téhle věcech dá spolehnout. Kdo by však tušil, že se jednou dostane, tam kam je. S novou regentkou se znala, díky tomu, že spolu dělali na jednom projektu a tím, že si ji vybrala potom co její pobočnice musela odejít, tak byla šťastná. Byla její pravou rukou a dávala ji najevo, že s na ni se může ve všem spolehnout.