Colette Roux

Colette Bennett Roux

Vymahač

1.2. 1320 - 701 (22)

FC: Madison Beer

Výška: 177 cm

Váha: 65 kg

CHARAKTER

Colette je samotář, je pro totiž těžké věřit někomu jinému, než sobě samotné. Naučila se nikomu nedůvěřovat, pokud nemusí. Bývá nepředvídatelná, někdy má trpělivosti spoustu, někdy zase žádnou, vždy ale dokáže být krutá, přímo nelítostná ke svým obětem. Nijak se neyvžívá v bolesti, neubližuje pro své potěšení, jen pro peníze a jakousi pokřivenou představu spravedlnosti, která se jí usadila v hlavě. Nebere ohledy na to, že si někdo půjčí, a poté nezvládá splácet. Trestá ty, kteří splácet mohou, ale nečiní tak, jakoby je chtěla naučit slušnosti. Stále si chce ale zachovat alespoň trochu morálky, na nevinné odmítá sáhnout, nikdy neútočí jen tak, není násilnická, dokud nemusí. Jelikož nemá žádného nadřízeného, jen dlouhodobé či krátkodobé spolupráce, může si vybírat, za kým půjde, a má z čeho.

Během dlouhých staletí, ať už při válce či v míru, si našla cestu k bojovému umění. Dříve to byly dýky, nikoliv meče, ty ji nelákaly. Pouze rekreačně, pro zábavu, se věnuje šermu s kordem. V minulosti jí tato schopnost byla velmi nápomocná, ale s posunem času se přesunula na modernější zbraně. Drží krok s dobou, a to velmi obstojně, jen se střelnými zbraněmi se nespřátelila. Umí je používat, ale nepřijdou jí dostatečně spolehlivé. Zlaté dobré pěsti a nože či dýky, to jí plně stačí.

Tváří se jako člověk, který si drží od všeho emocionální odstup, a také taková v drtivé většině případů je. Na nikom a ničem jí nezáleží, její život byl tolik dlouhý, že už ji snad nemá co překvapit. Někdy je pro ni ale těžké udržet své emoce na uzdě, dokáže být až cholerická, když není po jejím, a pak nezná míru. Právě v takových chvílích se objevuje její nevyzpytatelnost. Nikdy není jisté, jestli se raději stáhne a vybije si vztek mimo něčí přítomnost, nebo si ho vybije na tom prvním člověku, kterého má po ruce. Takové své výlevy si někdy dokonce i vyčítá. Je škodolibá a pomstychtivá, přeci jen se směje cizímu neštěstí, když je zasloužené. Přímo miluje, když někomu může oplácet stejnou mincí, potřebuje mít ten pocit zadostiučinění. Sama přitom nenávidí, když jí někdo vrací její chování, protože potřebuje mít vždy poslední slovo, proto to může vrcholit v nekončící spory.

Přestože právě její minulost předtím, než se oprostila od svého manžela, je její největší slabinou, nesnaží se na ni zapomenout, chce být chladná a krutá, jako byl on k ní poté, co ji proměnil. Jako malá měla přímo růžové brýle, a to si teď kompenzovala tím, že vidí všechno černě. Protrpěla s ním většinu svého života, a poté, co byla proměněna, na ni nebyl už ani zdaleka tak milý, jako předtím, choval se k ní jako ke kusu hadru, jakoby byla jeho majetek, ale ona už nechce stát ve stínu pod něčím palcem.

Právě díky svému temperamentu ráda lidi ovládá, hraje s nimi jako s šachovými figurkami. Vzhledem ke stylu života, jaký vede, potřebuje v lidech vyvolávat strach, jinak nebude mít, jak na ně zatlačit, právě v tomto se jí hodí encanto, které spolehlivě ovládá. Právě schopnosti, které jí vampyrismus přinesl, ji alespoň z části zbavily pocitu znechucení, když zjistila, čím se stala. Nechtěla být upírem, ale neměla na výběr, právě to Bennettovi nikdy neodpustí. Z celé duše ho nenáviděla.

Ne celé její srdce ale bylo pohlceno temnotou válek a nehezkým manželstvím. V hlavě jí utkvěly písně z doby, ve které se narodila, a někdy sama sebe přistihne při tom, že si je pobrukuje, i když pouze, když je o samotě. Nemá se za to ráda, přestože její hlas je velmi jemný a líbivý, nerada zpívá, vlastně ke zpěvu svůj hlas nepoužila velmi, velmi dlouho, a ani se k tomu v nejbližší době nechystá. Kdesi uvnitř zůstal ten malinký kousek nevinné dívenky, která si celé dny jen prozpěvovala a usmívala se, tu dívenku v sobě ale neustále popírá.

MINULOST

Colette Roux se narodila ve Francii dne 1. února 1320. Narodila se do bohaté šlechtické rodiny v Normandii ve městě Caen. Její rodiče Édouard a Isabela byli blízkými přáteli tehdejšího vévody normandského, těšili se tak velkého vlivu na bohatství. Byla nejstarší z pěti dětí manželů Roux, možná protože byla prvorozenou ženou, neměli ji zprvu v oblibě, oba rodiče si přáli syna, který by jim přinesl další slávu a moc, proto byli zklamaní. Právě jejich druhorozené dítě bylo chlapcem, jmenoval se taktéž Édouard, po otci, druhý syn se jmenoval Henry, a poté následovaly dvě sestry, Angeline a Annie, které byly dvojčaty.

Chlapci se velmi aktivně učili boji s mečem či jinými zbraněmi, zato dívky na zbraně nesměly ani sáhnout. Sestry Colette se zbraní bály, zato ona sledovala rytířská klání s potěšením. I přestože měla být synem, po kterém její rodiče toužili, byla zahrnuta nezměrnou láskou svých rodičů, a snad i celého panství, které jim tehdy patřilo. Vždy byla považována za dobrosrdečnou a milou dívku, mnohdy i za anděla, kdyby jen neměla své havraní vlasy. Vyrůstala jako z vody, na tváři se jí nikdy neobjevil jediný náznak smutku, vždy se jen usmívala a málokdy odporovala svým rodičům, které považovala skoro za svaté.

Celý její rod si žil poklidně na severu Francie, ale jen do doby, než začala stoletá válka. Jelikož Normandie byla Anglii velmi blízko, útoky byly cíleny především na ně, a všechen ten mír, který dosud vládl, byl narušen. Četné útoky byly vedeny Anglickým šlechticem Arthurem Maximilianem Bennettem, který Caen téměř zničil. Právě rodina Roux nechtěla, aby se válka dále šířila, chtěli mír, ne krveprolití svých válečníků, právě proto nabídli Bennettovi svou prvorozenou dceru výměnou za to, že na Caen už více nezaútočí.

Odvezl si Colette na své panství v Anglii. I tam si Colette jeho dvůr rychle oblíbil, jen o jejím novém choti kolovaly všelijaké pověry. Prý si vodil do své lože mnohé dívky, ale jen málo z nich se poté vrátily. Colette ale odmítala těmto pověrám věřit, byl k ní přeci vždy velmi milý a zdvořilý i přesto, co udělal s jejím rodným městem.

Přestože on jí vyznával náklonnost, jí do oka padl někdo zcela jiný, právě podkoní Bennetta, velmi silný a statný muž, ji zlákal, i když nechtěně. Neznala celé jeho jméno, když se ho totiž otázala, nechtěl se s ní bavit, řekl jí pouze to křestní, Ezra. Z nějakého jí neznámého důvodu se všem vyhýbal, a dlouho nevěděla, proč. Až po pár týdnech zjistila, že se Ezra baví s málokým, kdo je v přímém kontaktu s Arthurem, zrovna ona na něj ale neustále dorážela ve zvědavosti, chtěla vědět, proč tomu tak je. Jejímu muži, který si ji během té doby vzal za ženu, se to nelíbilo, neměli se rádi a nikdo to nedokázal Colette vysvětlit. Věděla, že muži vadí, když je v blízkosti Ezry, ale srdce ji k němu táhlo mnohem více. Našla si cestu k Ezrovu srdci, ale svého vlastního muže do toho svého nikdy nevpustila. Odmítala pochopit, že se s Ezrou nemá stýkat, nechtěla být jeho poslušným psíkem, a proto, možná z trucu, začala s Ezrou nocovat, kdykoliv byl její muž pryč. Tak, aby na ně nikdo nepřišel.

Roky plynuly, a ať její muž dělal, co chtěl, Colette si k němu našla cestu jen na tu dobu, kdy byl v její blízkosti, a jakmile zmizel, ona zmizela za podkoním.

Kámen úrazu se ale objevil, když se Arthur vrátil z tažení velmi nenadále, když se protivníci rovnou vzdali. Colette ihned ze stájí utekla do své ložnice, aby nebyla odhalena, ale jakmile její muž vkročil do dveří, popadl ho amok, jakoby měla přímo v dekoltu vepsané, s kým byla. Nechápala to, snažila se zapírat, ale nakonec se ke všemu přiznala a žádala za prominutí, to ale nedostala. Arthur ji ten večer zneužil, ale tím ani zdaleka nekončil. I přestože ho Colette prosila a slibovala, že už ho více nepodvede a bude jen jeho, rozhodl se k dalšímu nechutnému činu. Odtáhl ji do sklepení, byla tam mučírna a cely, Colette to místo nikdy dříve nenavštívila, nijak ji netáhlo. Byla spoutána, sklonil se k jejímu krku, kde zanechal dvě malé ranky, a poté ji přinutil vypít jeho vlastní krev. Bránila se, ale on i jeho pomocník byli mnohem silnější. Tam její utrpení ale nekončilo. Vzápětí vzali hole, tyče, řetězy, zkrátka co se jim dostalo do ruky, a tím začali ubohou dívku bít jako trest za její smilstvo. Nakonec ji ubili k smrti, a poté obřadně pohřbili.

Colette se po svém procitnutí musela naučit žít jako upír, kterého z ní žárlivý manžel udělal, aby si ji k sobě navždy připoutal, bez něj totiž nemohla žít, neboť byla nezkušená. Narodila se jako civilka bez Zraku, a teď z ní byl upír. Vzápětí pochopila, proč Arthur Ezru nenáviděl - Ezra byl vlkodlak, který mu byl ale velmi výhodným otrokem. Arthur zabil jeho ženu a věznil jeho děti, Ezra mu pak musel sloužit - musel mu vodit dívky, nevinné oběti, aby se měl na čem sytit, proto se s Colette nechtěl bavit, nechtěl si k ní udělat vztah, protože věděl, že si zkrátka nejsou souzeni, a že je jen další obětí.

Dny se přelévaly v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky, které Colette trávila po boku toho, komu patřila. Nenáviděla ho, kdykoliv se k ní otočil zády, chtěla ho bodnout, zabít, ale Ezru nenáviděla více. Snažila se k němu opět najít cestu, znovu najít, co bylo ztraceno, ale velmi brzy se dozvěděla, kdo byl Arthurův pomocník při její proměně - byl to právě ten vlkodlak, zcela spoutaný Arthurem. Nenáviděla je oba dva, srdce jí začalo černat a mysl bláznila. Každý den, snad i předlouhý rok, byl nudný a jednotvárný, i ta válka, která v té době probíhala. Byla v naprosté pasti, nemohla se Arthurovi bránit, patřila mu jako nějaký domácí mazlíček, který dělal, co mu bylo poručeno, musela, věděla, že potřebuje jeho pomoc, a poté chtěla udeřit co nejsilněji.

Desítky, snad i stovky let, spolu žili v Anglii, než začala další obrovská válka, celosvětová. Sedmileté války se samozřejmě účastnil i Arthur, Ezra už byl dávno po smrti, a toho jakoby vymazali ze svého života. Colette nechtěla zůstávat v zámku v Anglii, nechtěla, aby jí další měsíce splývaly v jediný den, a proto se přidala k armádě jako zdravotní sestra. Měla v hlavě spoustu vědomostí, tolik přečtených knih, a stejně tak pevně držela krok s dobou ve všech ohledech, a proto se dokázala dobře uplatnit a byla velmi ceněná. Mužům se zdála velmi opovážlivá, drzá, ale ženám zase byla vzorem, protože si vždy, možná až moc tvrdohlavě, šla za svým, a jediný, před kým se sklonila, byl její muž, který ji měl dokonale v hrsti.

Jeden den byl ale zlomovým v jejím životě, kdy byla vyslána právě na bitevní pole, aby pomohla ostatním najít poslední přeživší. Nepochybně narážela i na Francouze, měla zachránit i je, aby mohli být vězni a otroky, a tak se na její lůžko dostal mladý chlapec. Nebyl ničím výjimečný, snad jen tím, že se jí zdál až moc mladý. Když ho ale svlékala, aby ho mohla ošetřit, na jeho uniformě uviděla cosi neuvěřitelného - zlatou brož, s černým havranem s roztaženými křídly v pravém středu. Byl velmi starý, znak jejího rodu očividně prošel mnoha změnami za ta staletí, ale právě díky němu Colette poznala, že hledí do tváře svému vzdálenému synovci. Teprve poté si uvědomila, že bojuje na špatné straně. Její vlastní krev a člen tolik přeslavného rodu nesměl být zotročen, pomohla mu utéct, ale byla chycena. Přesto porazila snad každého muže, který se jí postavil, včetně toho vlastního, ten skončil bezhlavý. Colette poté utekla do Paříže a o svůj rod se více nezajímala, měla jinou práci.

Cestovala přes různé země podle toho, kde se zrovna dařilo nejlépe, chvíli si tak pobyla ve Španělsku, Německu i Skandinávii, kde se jí díky nekonečným nocím žilo mnohem lépe. Až po dalších desítkách let se znovu usadila na severu Fancie, ve svém rodném městě, o jejím rodu ale panovaly už jen legendy. Colette ani neměla potřebu se k onomu rodu znovu hlásit, jakoby neexistoval, začala život od samého počátku.

Prodala všechen poslední majetek, který jí v Anglii zbyl, a za ty peníze si koupila snad ten nejmenší možný byt v Caen. Měla několik prací, aby mohla koupit další, a ty následně za vyšší cenu pronajímala. Pasivní příjem jí brzy dal dost peněz na další a další byty, a tím pádem přicházelo více a více jmění. Kupovala už i luxusnější byty, a do jednoho z nich se přestěhovala. Vše vycházelo vskutku příkladně, ale chyba nastala, když se nájemníci opozdili s nájmem, který jí dlužili. Zprvu se snažila jim v klidu připomenout, že jí dluží, ale když tratila dále a peníze stále nikde, začala dávat najevo mnohem tvrději, že se nevzdá, a že není jen hezkou tvářičkou se sladkým úsměvem. Byla nelítostná k vinným, ale nikdy na nevinného ani nesáhla.

Byty převedla na jméno svého mrtvého muže, neboť stále měla jeho příjmení, a začala si říkat svým rodným příjmením - Roux. Dále kasírovala peníze mezitím, co dělala mrtvému Bennettovi vymahače. Dokázala být velmi krutá, když chtěla, jen málokdo si pak dovolil se zpozdit, měli z ní strach, a ona si tak dokázala vybudovat dobré jméno v Pařížském podsvětí. Brzy si ji začali najímat všelijací lidé, aby jim získala, co jim patří. Nikdy nezklamala a před nikým ani ničím se nezalekla. Získala velmi dobré, přímo vynikající bojové schopnosti a vždy, když narazila na překážku, dostala se přes ni. Takovými překážkami byli například ti, za kterými musela chodit pravidelně, právě ty přinutila si vytetovat siluetu havrana s roztaženými křídly na vnitřní zápěstí. Chtěla, aby věděli, že ona se nevzdá, dokud jí budou překážet, zároveň si tak označovala svůj “majetek”, neboť jinak své dlužníky nenazývala.

Brzy navázala spolupráci s jistým mužem, který měl prsty snad ve všem, co se pravého podsvětí týkalo - drogy, prostituce i obchod s bílým masem, a potřeboval oběti. Právě k tomu mu byla Colette, jako skvělý vymahač, a i když měla jisté výhrady neodolala. Dělala pro něj spoustu špinavé práce, neměla co ztratit, dle úřadů existovala pouze Colette Bennett, nikoliv Roux, tak ji neznal snad nikdo, možná proto nebylo nejjednodušší ji najít.

Jednou se ale zapletla s tím špatným dlužníkem, vlkodlakem, který ale nebyl sám. Byla nalákána do pasti, a tam byla přepadena. Nemohla se ubránit celé smečce vlků, ani nedokázala dost rychle utíkat. Nebyla ale zabita hned, ale chycena, odvlečena do doupěte smradlavých bestií, a zabita byla až tam, kdy její srdce bylo probodnuto dřevěným kolíkem, a její tělo tak bylo doslova přibito k zemi. Nechali ji tak zemřít jako trest za její činy, za které ona ale necítila žádnou vinu.

Objevila na vratké loďce, Převozník se tázal na její rozhodnutí, zda chce žít dále, v Divine, či nikoliv. Přestože život Colette byl už tak dosti dlouhý, nechtěla se ho vzdát, raději se vzdala vzpomínek na svou tolik drahou rodinu. Byla by mu darovala i své vzpomínky na Ezru, ale ty si chtěla ponechat zcela schválně, aby mohla mít stále na paměti, že ten, komu věřila snad nejvíce, ji zradil. Nejspíš ani nechtěla, aby se její srdce očistilo od té temnoty, která jej obalila, chtěla si moc dobře pamatovat, že nesmí nikomu věřit.

Divine pro ni bylo novým začátkem, nikdo ji neznal, proto se rozhodla pokračovat ve svém umění a začala znovu budovat své jméno. Začínala stejně tak, jako tehdy v Caen po Sedmileté válce - nakupovala byty, ty pronajímala za vyšší cenu, ale začínala také půjčovat peníze. Její jméno se už zase začínalo ozývat v temnotách nocí, byla znovu najímána jako vymahač nejrůznějšími lidmi a opět se jí nádherně dařilo. Kvůli narůstajícím zakázkám, které jí přicházely, prodala byty, které vlastnila, a nechala si jen jeden. Dále se věnovala pouze vymáhání, ale počty dlužníků přibývaly, a ona už neměla svého spolupracovníka který by jí od nich pomáhal, musela si jím tedy být sama. Občas se tedy stává, že ten, kdo dluží, zmizí, a vrátí se až tehdy, kdy je jeho sluh zcela splacen, i s úroky.