Armin Larsen

Armin Larsen

Rasa: Nefilim

Datum narození: 21.3. 1996 (26)

Faceclaim: Nikola Selezinko

Výška: 171cm

Váha: 67 Kg

CHARAKTER

Jaká to náhoda, že rodu Larsen, který má ve svém znaku beraní hlavu, se narodila dívka právě v beranově znamení. Říká se, že právě toto znamení je znamení ohně, a přesně tento živel na Armin sedí jako ulitý od chvíle, kdy přišla na svět. Jako dítě tropila mnoho hluku a matce dělala neustále obtíže odmítáním odpoledního spánku. Vždy překypovala energií, a pomalu jediné, co ji dokázalo vyčerpat a unavit pořádně, byly tréninky, které pod dohledem svých rodičů podstupovala. Byli to ukázkoví a slušní lovci, hlavně tedy poslušní autoritám z mocnějších rodů, a lovkyni se stejným charakterem chtěli vychovat i z ní. Jí to ale dělalo problémy, dříve se nedokázala ovládat a nedokázala respektovat. Nad svými vrstevníky v dospívání vynikala v ambicióznosti a průbojnosti, také byla dost arogantní, ale tyto vlastnosti se postupem let lehce utlumily, i když stále nezmizely úplně. Ve své dospělosti je už ale jiná, autority vyznává a ví, kdy mluvit, a kdy je lepší mlčet. I přesto si někdy nedokáže odpustit jízlivou poznámku, samozřejmě ne ke svému nadřízenému. Nemá ráda spory, nerada je rozpoutává, ale zato se do nich lehce nechává zatáhnout. Naprosto nenávidí předsudky či prudké odsuzování knihy podle obalu. Ani jednou z těchto věcí se nezatěžuje, je spíše přátelská a otevřená, i když tak na první pohled její výraz v tváři vůbec nemusí vypadat. Většinou si své myšlenky nechává pro sebe, a tak často mlčí, raději neřekne nic, než aby řekla nějakou hloupost.

Provází ji jakási až dětská radost ze života i přestože věděla, jaká zvěrstva se denně dějí, a jaká z nich jsou ukryta obyčejným lidem. Je bezstarostná, ale samozřejmě má svá slabá místa, kdy namísto toho, aby s nimi pracovala, se jim vyhýbá jako čert kříži.

Stejně jako snad každý normální člověk, i ona má své zájmy a koníčky. Ráda se věnuje čtení a všelijaké literatuře, na žánru nesejde, ale mnohem raději sama píše. A nepíše prózu, nýbrž poezii, když už se její ruka chopí pera. Neustále přemýšlí nad novými náměty na své krátké básně, a proto, když její mysl s něčím přijde, chopí se nejbližšího kousku papíru a tužky, aby si mohla svou poznámku zapsat dříve, než zapomene. Je zapomnětlivá, občas i chodí pozdě, když zapomene na nějakou schůzku, ale to se stává zřídka.

Ke své soutěživosti a snaze patřit k nejlepším ji vždy vedl její otec, který na ni nejspíš někdy nakládal více, než měl; vždy totiž toužil po prvorozeném synovi, ale dostalo se mu dcery, na kterou se toho rozhodl naložit tolik, kolik by naložil na chlapce. A ona jeho snahu podporovala, i její matka, a když byla ta příležitost, její otec ji nastrčil k tréninkům se staršími lovci s tím, ať ji nešetří. A skutečně ji nešetřili. Armin si navždy nese jizvy ze svých soubojů.

Přestože je svou energickou povahou téměř ztělesnění ohně, nemá tento živel ráda. Mnohem raději má vodu, kde by strávila hodiny. Ona se ale bojí velkých ohňů od chvíle, kdy celý její institut vyhořel, a ona málem shořela s ním. Plameny zachvátily celou budovu, a její plíce se rychle naplnily horkým vzduchem a zplodinami kouře. Málem tam zemřela, a podobnou situaci by nejraději nikdy znovu nezažila.

HISTORIE

Narodila se 21. března roku 1997 ve Štýrsku, spolkové zemi Rakouska. Narodila se a vyrůstala v jednom z největších měst mezi horami. Tam ji rodiče vychovávali a od útlého věku ji podrobovali výcviku. Institut do byl velký a rozlehlý, vždyť se také nacházel v druhém největším městě státu. Jen několik let po jejím narození tamější Institut zachvátily plameny právě v noci, kdy mnoho lovců spalo po náročném dni. Spala i Armin, když začalo hořet z neznámého zdroje, a plameny se rychle rozšířily všude. Dívka se nadýchala horkého vzduchu a zplodin kouře, málem uhořela zaživa, a k udušení neměla také daleko. Začala utíkat v čirém strachu ze smrti, ale dříve, než doběhla k východu, její tělo nezvládlo všechny ty okolní faktory, a ona ztratila vědomí. Přežila bez těžkých fyzických následků, ale od té doby se ohně a požárů bojí. Proto kdysi dávno nebyla schopná zachránit lidi z hořícího domu, přestože mohla. Brala to jako nehorší možné selhání, a tak, sotva se Institut, pod který patřila, opravil po demolujícím požáru, se rozloučila se svou rodinou a zmizela na sever, konkrétně do Vídně.

Tam se cítila více uvolněně, nenaháněly ji tam vzpomínky na prožité trauma, a nikdo o jejím nedávném selhání nevěděl. Strávila tam několik let, než jí otec, podporujíc jí v jejím hladu po zkušenostech a přijetí, neřekl o Divine, kam byla chvíli na to na svou žádost a s přimluvením rodičů převelena.