Anna Nellie Pearson

Jméno postavy: Anna Nellie Pearson

Rasa: Člověk - bez zraku

Datum narození a věk: 19.7.1995 - 27 let

Faceclaim: Alycia Debnam Carey

Výška / Váha: 163cm/54kg

Povolání: Doktorka

Charakter:

Nejvýraznějším charakterovým rysem této dívky je její cílevědomost. Jakmile si jednou ustanoví nějaký svůj cíl, zakouká se do nějakého snu, jde si za tím. Ať už ji to stojí veškeré síly, slzy, pot, boj i bolest, jde si za tím. Přesně takto si i vydobyla svou pozici v nemocnici jako jedna z hlavních lékařek chirurgického oddělení a později i oddělení urgentního příjmu. Kromě cílevědomosti je Anna i velmi odvážná, nebojí se jít přes překážky, které ji život hází pod nohy a díky své minulosti je schopná přestát nejen fyzické, ale i psychické strasti a bolesti. Je poměrně veselá a se správnými lidmi i upovídaná, zároveň se ale snaží být realistická a upřímná, což se odráží i v její práci při komunikaci s pacienty.

Ještě předtím než poznala svou lásku, byla oddaná hlavně učení a práci a na zábavu si příliš času nenechávala. Neměla tak příliš mnoho přátel ani známých a večery trávila povětšinou sama s knihami. Po seznámení s jejím snoubencem se z ní však postupem času stal lehký geek. Volný čas tak přestaly naplňovat pouze odborné publikace, ale přidaly se k nim i hry, komiksy a další věci, které oba mladé lidi spojovali dohromady. Na tuto zábavu však Anna nemá kvůli práci příliš času a tak je to pro ni spíše ojedinělou zábavou, při které si odpočine od ruchu světa kolem.

I přes to, co všechno se v její minulosti odehrálo, je Anna velmi silná osobnost. Bolest, kterou si nese ve svém nitru, dokáže před druhými velmi dobře skrývat a snaží se příliš neutápět v ostrých dýkách, které ji do těla vráží neustálé vzpomínky a sny. Jediná věc ji stále ještě nutí občas po nocích plakat a to jsou vzpomínky na Aidena. Jejich syna, který zůstal naživu. Tato jediná vzpomínka propojená s láskou, která stále občas problikává v jejím srdci, nutí i takto silnou osobnost se po nocích zlomit, jen aby se ráno mohla opět slepit dohromady.

Anna je tedy milou a přátelskou osobností, která se nebojí postavit nástrahám světa, která vám upřímně poví, co si myslí a která vás dokáže utěšit, i když si myslíte, že vaše bolest je nepřekonatelná. Zároveň si člověk ale musí hlídat témata, o kterých s ní chce mluvit. Pokud zabruslíte k něčemu, co je pro tuto silnou osobnost tenkým ledem, odstrčí vás od sebe a těžko říct, zda vám dovolí se znovu přiblížit.

Minulost:

Anna Nellie Pearson se narodila do jarního večera ve městě Hampton ve státě Virginia a to do rodiny dvou velmi přísných rodičů. Její matka pracovala jako právnička, zastupovala povětšinou bohaté a vlivné lidi a vyhrávala případy, u kterých se kolikrát zdálo, že nejsou možné vyhrát. Na svou dceru již od malička kladla velké nároky – toužila z ní mít právničku, stejně jako byla ona sama, protože právě tato kariéra ji přišla snad jako jediná dostatečně dobrá. I proto byl na Annu kladen velký důraz ve školním prospěchu, kdy domů musela nosit ty nejlepší známky a získávat úspěchy snad ve všem.

Pokud se však její matka dala považovat za přísnou, byl její otec přímo tyranem. Generálmajor armády spojených států amerických byl obecně známý tím, že vojáky driloval do poslední kapky potu. Každý, kdo prošel velením tohoto generála, byl zocelený a připravený položit život za svou vlast. Bohužel, tento tvrdý výcvik byl veden i v jeho osobním životě a v jeho rodině. Vůči své manželce byl většinu času odtažitý, vůči své dceři byl však přísný a často i agresivní. Vytvořil si v ní obraz toho, jaká by měla být. Nároky, které by nebyl schopný splnit ani ten nejvíce dokonalý člověk na světě a pokud Anna nebyla schopná jeho nelidské nároky splnit, byla pro něj zklamáním. Celý její život tak žila s myšlenkou toho, že pro své rodiče je pouho pouhé zklamání a velmi často ji tato realita byla připomínaná pěstmi a údery otce, který si na své dceři vyléval zlost. Její dětství a puberta se tak nedalo považovat za veselé období.

...

Toto všechno se změnilo až ve chvíli, kdy mladá Anna odešla studovat na lékařskou fakultu na univerzitě v Hamptonu. Myslela si, že budoucí dráha doktorky bude pro její rodiče dostatečně prestižním oborem k tomu, aby ji dali alespoň částečný pokoj s vysokými nároky a tresty, které přicházeli po nenaplnění jejich snů, ovšem nebylo tomu tak. Místo radosti z toho, že jejich dcera šla studovat lékařskou fakultu, přišlo zklamání, že si nevybrala právnictví a že stejně bude dělat jen zdravotní sestru, jelikož na lékařku není dostatečně dobrá, dostatečně chytrá a dostatečně šikovná. Právě tohle byla pro Annu poslední kapka. Ke škole si našla částečný úvazek v jedné z kaváren a z výdělků si platila pokoj na univerzitních kolejích. Odstěhovala se tak od rodičů a zbytek svého studia trávila právě tam.

Ke konci studia získávala své praxe v Hamptonské nemocnici a ta byla také místem, kde potkala svou osudovou lásku. Jako stážistka asistovala u operace, při které musela být amputovaná dolní končetina mladému vojákovi, do kterého se mladá začínající doktorka zamilovala. Mnoho času spolu strávili ještě v nemocnici, kdy mu pomáhala s rekonvalescencí, starala se o něj a postupně se pro ní stal víc než jen obyčejným pacientem.

Po úspěšném absolvování univerzity se proto společně rozhodli, že se přestěhují a to do Colorada. Její milý zde nastoupil na vojenskou akademii, kde cvičil mladé rekruty a Anna si našla práci jako lékařka v místní nemocnici. Strávili zde společně spoustu krásných chvil a jednou z nich byla i chvíle, kdy ji muž požádal o ruku. Do dnešního dne je to pro ni vzpomínka, která si v jejím srdci drží jedno z prvních míst. Milovala Colorado, milovala přírodu okolo nich. Lesy, které lákaly k průzkumu, hory, po kterých často chodili a ze kterých shlíželi na město pod nimi. Jenže právě tato nádherná příroda se jim stala osudnou.

Po jedné z nocí, kdy je napadl divoký vlk, se celý její svět zhroutil. Bylo to několik dlouhých dní, co se její milý zotavoval z pokousání oním zvířetem, ovšem Anna věděla, že se uzdraví. Pár stehů, výměny obvazů a nepřetržitá starost o něj tak naplňovaly většinu jejich dalších dnů. Jenže poté přišel úplněk. Anna tu noc zůstala doma, unavená po celodenní směně v nemocnici, už dávno spala, když se na druhém konci města odehrávalo krveprolití.

Až ráno, když paprsky slunce osvětlili její tvář, se dozvěděla o hrůzném činu, který se stal na vojenské akademii. Všichni rekruti, které tu noc měl její snoubenec cvičit, byli brutálně zavražděni. Těla byla poházená všude na okolo a jen těžko se dalo určit, kdo všechno skonal. Některé tváře nešly rozpoznat a krev se mísila na oblečení snad naprosto všech. Mrtvol bylo tolik, že ani posouzení DNA nepřicházelo v úvahu, protože by zkoumání trvalo dlouhé dny a na to nikdo neměl čas ani finance. A tak se všichni, kdož měli být ten den přítomni, prohlásili za mrtvé.

Realita byla ale taková, že nikdo nevěděl. Nikdy se nedozvěděla, co se s jejím snoubencem skutečně stalo. Netušila, zda byl taktéž zavražděn, netušila, zda utekl, zda byl unesený… nevěděla nic. Jediné, co ji zbylo, byly jeho roztržené vojenské známky a naděje. Naděje, že třeba stále žije. Že přežil onen masakr, že se mu podařilo utéct dřív než pachatel zabil všechny ostatní. Tato jediná naděje v ní žila jako poslední jiskřička v uhasínajícím ohni. Živila jí sny, představami a myšlenkami na to, že jednou se zase shledají. Že jednou se někde potkají, najdou se a budou pokračovat v jejich životě dál. Společně.

Nebyla to však pouze naděje a známky, které nosila neustále okolo krku, co ji nutilo doufat. Byl to i její syn. V okamžiku, kdy se brutální masakr odehrál, byla Anna těhotná. Její snoubenec o tom v onu dobu ještě nevěděl a ona vlastně také ne. To až nějaký čas poté si uvědomila, co všechny ranní nevolnosti, bolesti a nálady znamenají. A když po několika měsících porodila zdravého chlapečka, byl to jen další impulz, proč neztratit naději. Mají spolu přece dítě. Nový život, novou duši, kterou společně přivedli na svět a už jen pro něj a pro jeho pronikavé modré oči, se muž přece musel vrátit. Věřila, že se opět shledají, jenže tato její naděje byla jeden den udusána jako oheň, kterému přerušíte přísun kyslíku.

Její vlastní smrt ji vzala poslední naději. Stačila jedna nepozornost řidiče, který nedal přednost jejímu vozidlu. Srážka, která následovala, odhodila její auto přímo na betonový sloup elektrického vedení a mladá doktorka byla na místě mrtvá. Další věcí, kterou si vybavuje, je malá houpající se loďka na jezeru Znovuzrození a převozník, tázající se na druhou šanci. Chtěla. Jistě, že chtěla druhou šanci na život, pokud to znamenalo, že může dál pomáhat. Jenže co měla obětovat? Čeho se měla vzdát, aby mohla vstoupit na břehy světa Divine? Nemohla se vzdát vzpomínek na svého syna. Raději by na břeh nikdy nevystoupila než aby opustila tyto vzpomínky. A tak odevzdala to, co zaplňovalo druhou část jejího srdce. To, co ji udržovalo v naději. To, co ji dávalo sílu pokračovat dál a nevzdávat se. Bojovat. Hledat a doufat a stále ještě milovat. Vzdala se naděje. A tak si z krku sundala vojenské známky nesoucí jméno nezvěstného vojáka a třesoucí se rukou je odevzdala převozníkovi. Teprve poté její nohy dopadly na břehy Divine a společně s novým začátkem přišel i konec staré naději.